Vystoupení z mé komfortní zóny, adrenalin, strach, ale zároveň pocit radosti, že jsme si to užili.
O čem to bude dneska řeč? Řeknu Vám o tom, jak jsme sjeli největší komerční vodopád na raftu.
Jsme stále na Novém Zélandu, ano. Jsme v Gisborne, znovu ano. Ale dneska bych se ráda vrátila trošku do minulosti a řekla Vám, co jsme podnikali v listopadu 2021. Udělali jsme si totiž na pár dní volno a odjeli do místa Rotorua, kde se konaly celosvětové závody Crankworx na MTB kolech. Původně jsme si chtěli koupit vstupenky a užít si tuto podívanou jako diváci. Jenomže vstupenky byly vyprodané, rozhodli jsme se zkusit štěstí a přihlásit se tam jako dobrovolníci. Jelikož na poslední chvíli z bezpečnostních důvodů neměli na akci přístup ani diváci, neměli jsme tolik práce a mohli si tuto akci pořádně užít.
Akce se konala od čtvrtku do neděle a jelikož jsme v pátek neměli směnu, a jelikož tam s námi byl i kamarád, který měl shodou okolností narozeniny, domluvili jsme se na sjíždění největšího komerčního vodopádu na raftech.
Abyste věděli o co se vlastně jedná. Jedná se o vodopád, který má 7 metrů a je tím největším sjízdných komerčním vodopádem na světě.
default 
A tak jsme do toho šli. Měla jsem teda z toho fakt hrůzu, ale byla jsem na raftu jediná holka, tak jsem si řekla: ,,holka, ničeho se neboj, to dáš.” Nic jiného mi taky nezbývalo, že ano. I přesto, že jsem slyšela více verzí příběhů, jak je to super, skvělé a musíme to zažít, taky jsem slyšela, že to může být i životu nebezpečné. Jo, to mi přidalo na odvaze daleko víc (HAHA).
V pátek jsme přijeli ve stanovený čas na místo, kde se to všechno odehrávalo. Už v této chvíli jsem věděla, že to pro mě nebude taková prdel, jak se ze začátku zdálo. Žádnou nervozitu a paniku k útěku jsem na sobě nedávala znát, zachovala jsem chladnou hlavu a dělala, co se mi řeklo.
Řekli mi ať se obleču do neoprenu, tak jsem to udělala. Řekli mi abych šla ven k raftu, já to udělala. Když jsme se všichni dostali připravení ven (ten den sjížděly vodopád 3 rafty), začali jsme nacvičovat správné sezení na raftu, pádlování, pozice při sjíždění vodopádu, a taky situace, co dělat, když se překlopíme z lodi.
Takže super, už jsem věděla, co mám dělat a jak se v jednotlivých situacích chovat. Řekla jsem si, že když to budu dodržovat, můžu možná aspoň trošku předejít tomu, aby se mi tam něco stalo, případně vím, jak se zachovat.
Na souši jsem byla ještě hrdinka. Udělat poslední fotky, potlačit strach, usmát se do foťáku a odejít do vody. Tam už musel být můj úsměv opravdu křečovitý.
Odplouvali jsme jako poslední loď, takže jsem pokaždé viděla, co mě zhruba čeká. Kluci si to náramně užívali a já se bavila.
Náš instruktor byl mladý klučina, který nám sem tam řekl něco česky, ale pořád s námi komunikoval, co máme dělat a jak se v dané situaci chovat. Za což jsem byla ráda, protože mě to udržovalo trochu více v klidu.
Začali jsme přejíždět přes menší splavy, učit se, kdy se schovat, kdy začít znovu pádlovat, a kdy zase přestat. Chvílemi byla voda klidnější, my se kochali výhledy okolo sebe, a chvílemi okolo nás burácela voda tak silně, že jsme neslyšeli vlastního slova.
A pak přišla ta největší show celé plavby. Vodopád, kvůli kterému jsme do toho šli. Těsně před nim byla na břehu vyšlapaná malá cestička, kam jsme mohli jít v případě, že se nakonec rozhodneme nesjíždět vodopád. Nebudu lhát…na sekundu jsem nad tím zapřemýšlela, ale potom jsem si znovu zopakovala, že to zvládnu, že nejsem poseroutka, a že to zvládli lidé přede mnou a zvládnou to i ti další. Navíc jsem tam byla mezi samými chlapy, takže jsem to prostě nemohla vzdát, chápete.
Takže jsme do toho šli všichni. První dva rafty to měly za sebou, už jsme tam zůstali jen my. Teď byla řada na nás. Pod vodopádem na nás pískli píšťalkou, že je to bezpečné a jeli jsme.
Následovalo pár temp, schovat se do raftu, a pak už si jenom pamatuju bublinky okolo sebe, a my jsme zpátky na hladině, v raftu, živí a zdraví. Následovalo nadšení a dobrý pocit, že jsme to zvládli.
Když jsem se ale podívala na Marťase, začal si vytahovat rukáv neoprenu a já už tušila, že se něco stalo. Při pádu z vodopádu si narazil předloktí o kámošové pádlo, který seděl před nim.
Po zbytek výletu už byl Marťas opatrnější, předloktí mu začalo natékat a já věděla, že nás bude čekat cesta do nemocnice.
Než jsme dojeli do cíle, čekaly nás ještě menší splavy, do kterých jsme najížděli, dělali blbosti a pózovali do foťáku, abychom měli nějaké vzpomínky.
Při příjezdu zpátky na místo, jsme odevzdali všechno vybavení, převlékli se a všichni si prohlíželi fotky, které jsme si následně mohli zakoupit.
My jsme to na zpáteční cestě vzali přes nemocnici, kde Marťovi řekli, že to má jenom pohmožděné a v pondělí bude moct jít znovu zvesela do práce.
Nakonec všechno dobře dopadlo, my jsme se vrátili na závody a ještě si to tam pořádně užili.
