Taranaki tam a zpět
Je večer 29.11.2019 a my máme horu Taranaki jako na dlani. Fouká studený vítr, ale stojí to za to. Dnes je 27.11.2020, prší, fouká silný nárazový vítr a my čekáme do rána, než se nám znovu, v celé své kráse zase objeví.
Vyšlo nám to skoro na den přesně, co jsme Mangorei Track šli podruhé. Letos to bylo ale jiné, letos jsme si brali krosny, spacáky, teplé oblečení a chystali se přespat na chatě Pouakai.
Když jsme před rokem tento trek šli, brali jsme si jenom jarní bundu, pití a foťák. Trek, který nám zabral zhruba hodinu a půl vedl celou dobu lesem. Bylo škaredě, pršelo, v lese bylo dusno a my nevěděli zda vůbec Taranaki uvidíme. Riskli jsme to. Před cestou jsme se rozmýšleli zda jít na západ sluníčka nebo počkat na východ a jít ráno. Viděli jsme předpověď, která hlásila vysokou oblačnost, proto jsme se rozhodli jít večer.
Cesta je dlouhá, jdete po vyznačeném chodníčku, přejdete pár menších mostů a dojdete v chatě Pouakai.
Když jsme k ní loni došli, já vůbec nevěděla, že tam nějaká chata je. Vědět to, už bychom tam spali. To byl taky jeden z důvodů proč se tam vrátit. Přespat na chatě a být hoře Taranaki nablízku jak večer tak i ráno.
Před rokem jsme ji zachytili v krásných pastelových barvách, jen jsme tam tak stáli a pozorovali ji. Jak tam majestátně stojí. Když se vám zadaří, abyste měli bezvětří, Taranaki se vám bude zrcadlit v malém jezírku, které je každému známé.
Po pár hodinách, když už slunce zapadlo, jsme se pomalu vydali zpátky cestou na parkoviště. Přespali jsme a ráno jsme věděli, že až se tam za rok budeme vracet, musíme jít znovu.
A taky jsme to dodrželi. Byl to téměř rok, co jsme naposledy stáli u jezírka a fotili si Taranaki. Letos nás trošku tlačil čas, ale i přesto jsme dodrželi, co jsme si slíbili. Za 15 dolarů na osobu jsme si zarezervovali místo v chatě, vzali krosny, spacáky, teplé oblečení a foťák i s novou technikou, se kterou si může můj kluk hrát a já k tomu vymýšlet články. A mohli jsme vyrazit.
Počasí bylo úplně stejné jako před rokem. Trošku pršelo, foukal vítr a bylo zataženo. Ale podle předpovědi počasí, měla být jasná noc a krásný východ slunce. Těšili jsme se, že si uděláme krásnou vzpomínku s noční oblohou, posetou milióny hvězd a horou Taranaki.
Realita byla ale jiná. Sotva jsme přišli k večeru do chaty, zvedl se silný nárazový vítr a začalo pršet. Měli jsme štěstí. Do chaty jsme to stihli tak tak. Nakonec jsme se z chaty dostali jen na venkovní čištění zubů, a čůrání v kadibudce, kdy jsem vyplivla pastu do umyvadla, zrovna přišel nárazový vítr a celý obsah mé pusy přistál na bundě mého kluka. Ještě jednou, promiň Marťo. Samozřejmě jsem se tomu smála. On už tolik ne. Čůrání bylo taky dost vtipné, kdy se se mnou kadibudka houpala tak, jako bych byla na záchodě v letadle nebo ve vlaku.
Večer jsme strávili u krbu a ráno měli nachystaný budík na 5:15, abychom se oblekli, vzali foťák a mohli vyrazit k jezírku. Od chaty k jezírku je to zhruba 10-15 minut po vyznačeném chodníčku. My jsme měli ráno okolo 6 stupňů a jelikož v noci pršelo, chodník byl namrzlý a všechno chladné a studené.
Ale i přesto jsem se těšila, jak se nám letos ukáže. Zprvu byla schovaná v mracích, ale čím víc svítalo, tím jasněji jsme ji viděli.
Byla tam, a my jsme ji tentokrát mohli spatřit v denním světle, když přicházel nový den.
Nikdy se těchto okamžiků nenabažím. Když vidíte před sebou něco tak krásného, něco tak velkého a něco, co naše příroda dokázala vytvořit.
Díky cestování si čím dál tím víc uvědomuji…
Co si uvědomuji se ale dozvíte v článku již další neděli.