O tom, že dobří lidé stále existují. My je našli na Novém Zélandu.

, ,

Už několikrát jsme se setkali se situací, že nám někdo pomohl, něco zajímavého ukázal, a celkově vnímáme, že obyvatelé Nového Zélandu jsou daleko víc milejší a laskavější, než jsou lidé v České republice. Samozřejmě nechci házet všechny do jednoho pytle, určitě by se našly výjimky jak na Novém Zélandu, tak i v České republice. Jen říkám, že jsme se za celou dobu, co tu jsme, nesetkali s žádnou negativní věcí.

Už se nám tu toho stalo spoustu a neměla jsem potřebu o tom psát, ale tentokrát se nám naskytlo, pro nás, něco výjimečného, na co budeme rádi vzpomínat.

Při naši první práci v Gisborne, jsme se seznámili s jistým Chrisem. Člověk, který vlastní sad s citrusy, nám hned padnul do oka, a při první konverzaci s ním nám nabídl parkovací místo u něj na sadu. Někdo si řekne, ,,no to je toho, parkovací místo”, ale když žijete v autě a spíte v kempech zadarmo, ve většině případů jsou tyto kempy omezené počtem nocí, které tam můžete strávit. V Gisbornu je jich 5, přičemž v každém můžete strávit jen 3 noci za 1 měsíc. To vám dá pouze 15 dní, zbylý měsíc musíte vymyslet náhradní plán. Navíc když tato pravidla porušíte, nemusí vás minout pokuta ve výši 200$ (3 000 Kč), a tady je rozdávají moc rádi.

Proto to pro nás bylo moc fajn, mít kde zaparkovat a neřešit místo na spaní. Za pár dní nám Chris nabídl heslo ke svému internetu. No a aby toho nebylo málo, po pár následujících dnech nám nabídl karavan s teplou vodou, topením a daleko více prostorem než máme v autě. Konečně jsme se mohli normálně posadit a najíst se u stolu jako normální lidé.

Nyní obýváme Chrisův karavan, se vším vybavením úplně zadarmo. Ještě taková malá vsuvka, Chris má nádherné štěňátko hnědého labradora, takže každou volnou chvíli si hrajeme s tímto malým rošťákem.

Jelikož jsme skončili s veškerou prací u Chrise, začali jsme pracovat pro jeho taťku, kterému pomáháme s prostříháváním stromů mandarinek. U dědy (tak my mu říkáme, protože si nepamatujeme jeho jméno) jsme ji uviděli.

Zjistili jsme totiž, že děda vlastní loď. Loď, se kterou cestuje společně s babičkou, chytají ryby, langusty a užívají si této krásky. Jakmile jsme se o ni dědovi zmínili, už nás bere na výlet.

Jedeme s touto kráskou na poloostrov Mahia, kde strávíme pár dní lovením langust, rybařením a objevováním nových, pro nás dosud neznámých, věcí.

Bydlíme u babičky a dědy v letním domku kousek od pláže, celý den si povídáme anglicky a užíváme si milé a přátelské atmosféry, která mezi námi panuje.

První den po příjezdu na Mahiu bereme loď a jedeme společně vybírat ideální místa, kde by se nám podařily ulovit pěkné velké langusty.

Já se snažím všechno pořádně zdokumentovat a můj kluk celou dobu asistuje dědovi z lodí do vody. Všichni už jsou na palubě a můžeme vyrazit.

Děda to pořádně rozjede, takže se musíme všichni pevně držet. Je super.

Klece už máme i s návnadami připravené, stačí vybrat jen to správné místo a klece vhodit do vody. Můj kluk je společně s babičkou připravený na značkách a stačí jen počkat na dědův povel a vhodit klece do vody.

Všechno se povedlo na první pokus, a jelikož se blížil západ sluníčka pomalu jsme se vraceli zpátky k pláži.

Druhý den ráno už jsme přesně věděli, co kdo má dělat a jaký bude průběh. Jeli jsme vyzvednout klece a omrknout náš úlovek. Langusty byly malinké a neodpovídaly velikostí, kterou bychom si mohli odvést. Nakonec jsme si ten den odvezli jen jednu. Zbytek času jsme hledali místa, kde bychom mohli rybařit. Můj žaludek neměl moc náladu na houpající se loď, takže jsem si to moc neužívala a jen se snažila zvládnout celou situaci a nebýt celá zelená.

Po příjezdu zpátky domů nás čekala příprava langusty. Nejlepší recept, který má děda na přípravu je slaná mořská voda a velký hrnec. Stačí přivést vodu k varu, langustu do ni vložit a vařit 5 minut. A máte hotovo.

Potom už jenom stačí langustu naporcovat a celou si ji vychutnat. Nejlepší části jsou nožičky a ocásek. Maso je krásně bílé, bez tuku a chuťově jemné.

Na další videa se podívejte níže.

Jelikož se k nám večer připojili kamarádi, následující den si užívali jízdu na lodi oni místo mě a babičky. Dovezli 5 větších langust, na kterých jsme si pochutnali všichni společně.

Závěrem tohoto článku bych chtěla jen napsat, jak moc ráda jsem byla tohoto součástí. Zažila jsem a vyzkoušela jsem něco nového. Něco co bych v Česku nikdy nezažila. Užila jsem si krásné společné chvíle s místními lidmi, kteří mi umožnili všechno tohle, protože chtěli. Chtěli strávit společný čas s námi, umožnit nám věci, které bychom normálně nezažili. Chtěli abychom odjížděli s úsměvem na rtech a je hřál příjemný pocit u srdíčka. Byli opravdu moc milí, vděční a laskaví.

Často si říkám, ,,jak se chováš k ostatním, budou se oni chovat k tobě.”
A tady jsme toho byli důkazem.