Neloučili jsme se, protože víme, že jsme se neviděli naposledy
Tento článek bude asi jeden z těch, které jsou nejčerstvější. Ráda bych vám dneska napsala o našem příběhu Gisborne.
Do Gisborne jsme přijeli v polovině června, protože na Novém Zélandu začínala zima a my jsme se chtěli schovat před opravdovou sněhovou zimou někam do tepla. Vybrali jsme si pro to Gisborne.
Městečko, které leží na východním pobřeží severního ostrova nás ihned nadchlo.
Pěkné pláže, surf, teplo a sběr ovoce.
Když jsme začínali pracovat, našli jsme práci, jak se říká, za 5 minut 12. Pracovali jsme pod agenturou, která nám zajišťovala práci na sadech v Gisborne a blízkém okolí. Úplně první, co jsme začali dělat, byl sběr citronů a posléze limetek.
Sad, na kterém jsme pracovali byl u “našeho” Chrise. Pracovali jsme týden, dva, tři a začaly menší komplikace, které nám nevyhovovaly. Do dneška si pamatuju, když jsme přišli v sobotu do práce, měli jsme sbírat limetky, ale náš vedoucí nám neřekl, že je budeme muset třídit. Žluté, které šly na džus do jedné přepravky, zelené na prodej do druhé přepravky. Náš vedoucí nám o tomto nic neřekl a navíc jsme to měli mizerně zaplacené. Rozhodli jsme se tedy skončit.
Když za námi přišel Chris, aby se zeptal, co se děje, řekli jsme mu, co byl náš problém. On nám na to vzápětí nabídl, abychom pracovali přímo pro něj.
Vyzkoušeli jsme ještě jednoho zaměstnavatele, kde to taky neklaplo, proto jsme si dali týden volna, po kterém jsme se rozhodli zkusit práci u Chrise.
První nám řekl, že to bude práce pouze na 3 týdny. Dneska jsou to 4 měsíce, které jsme pro Chrise pracovali a pořád bychom měli co dělat. Tam sbírat citrusy, tam prostříhávat stromky, tam shodit mandarinky, aby větve stromů nenesly příliš velkou váhu a tak dále a tak dále. Jak říkám, 4 měsíce a stále jsme měli co dělat.
Během celé zimy jsme měli možnost bydlet v karavanu se sprchou, topením a větším prostorem u Chrise na sadu. Bylo to moc fajn a my byli v teple.
Když jsme u dědy (Chrisův táta) prostříhávali stromky mandarinek, s babičkou si nás tak zamilovali, že nás vzali jejich lodí na poloostrov Mahia, kde jsme poprvé chytali a ochutnali langusty. Další nezapomenutelný zážitek, o kterém si můžete přečíst ZDE
Naše novozélandská babička s dědou jsou opravdu super. Berou nás jako součást rodiny a taky se k nám takto chovají. Pozvali nás k sobě domů, babi připravila tradiční novozélandskou večeři, seděli jsme, povídali si a měli jsme možnost poznat dědovu dceru a vnučku.
Pár týdnů zpátky oslavila babička 80. narozeniny a my jsme bylo součástí velké zahradní oslavy, kde byli snad úplně všichni. Kamarádi, rodina, přátelé a taky my. Na oslavě jsme se taky seznámili s Chrisovým bratrancem, který má farmu s ovcemi a krávami. Co si myslíte, že se stalo. Stali jsme se součástí toho, co se jehňátkům dělá pouze jednou za rok. Co přesně to bylo, si přečtěte v článku “Mučení” jehňátek
V té době už děda s babi věděli, že budeme brzo odjíždět. Chtěli se s námi pěkně rozloučit, i když já vím, že se tu příští rok ještě vrátíme, protože jsme si to tu opravdu zamilovali. Pozvali nás na oběd do restaurace v přístavu, ochutnali jsme výbornou rybu, všem jsme vyprávěli, jaké Vánoce máme v Česku a co jsou naše tradice, dali si skleničku vína a odjeli jsme.
Jsme tu 4 měsíce a za tu dobu jsme poznali nejen okolní krásy, poznali jsme nové lidi a taky si užili spoustu legrace. Ale taky jsme měli možnost být součástí místních životů, kteří nás brali jako součást rodiny, měli možnost cestovat pomalu a do hloubky, zažili jsme nové a krásné věci, na které nikdy nezapomeneme.
A na závěr? Tento ďábel nám bude strašně moc chybět. Cora. Mimino, které známe od malého neposedného a nemotorného štěněte, ze kterého vyrostl tento krásný miláček. Neposedná, milující Cora, která si získala naše srdce.
