2 srpna, 2020

Mount Hikurangi

Začátek pro nás tady v Gisbornu, kde trávíme zimu byl trošku hektický. Vystřídali jsme 2 zaměstnavatele, kteří nám po čase nevyhovovali, proto jsme se rozhodli netlačit na pilu a dát si chvilku pauzu.

Rozhodli jsme se nezůstávat v Gisborne, ale prozkoumat východní pobřeží severního ostrova.

Věděli jsme, že směrem od Gisbornu nahoru je hora Mount Hikurangi. Můj kluk o ni teda věděl daleko víc než já, věděla jsem, že se tam jednou budu chtít podívat, ale že to bude v zimě, to jsem opravdu nečekala.
Spali jsme v kempu v místě Tolaga Bay, kde se nechází nejdelší molo na Novém Zélandu a prozkoumávali jsme zdejší okolo. Jelikož pořád pršelo, rozhodovali jsme se, že bychom jeli k nejvýchodnějšímu majáku severního ostrova, kde jsme věděli že pršet nemá.

Ráno jsme se vzbudili s tím, že tam pojedeme, ale můj kluk začal čím dál tím víc zjišťovat informace ohledně této hory a možnosti, jak tam jít.

Jelikož se nedalo dohledat moc informací o tomto treku, kde zaparkovat, jakou stezkou jít, kde zarezervovat chatu a podobně, komplikovalo nám to trošku situaci. Věděli jsme, že toto místo je dobře přístupné člověku, a umožňuje mu tak viděl ten daný den východ sluníčka jako jednomu z prvních. To bylo hodně velké lákadlo. A my se těšili, že toho budeme součástí. Nakonec můj kluk našel informaci, kde se dá zarezervovat chata a věci se daly pomalu do pohybu. Situace nám komplikovala skutečnost, že se chata nedá zarezervovat skrz DOC (Department of Conservation), jak jsme byli zvyklí. Tato chata je pod správou Gisbornu, proto to bylo komplikovanější a zdlouhavé. Asi po dvou hodinách rezervací a telefonátů, se nám podařilo vše domluvit a my věděli s jistotou, že můžeme vyrazit.

Předběžně jsme věděli, že cesta k chatě trvá 3 hodiny, věděli jsme proto, že nejpozději ve 2 hodiny odpoledne musíme vyrazit z parkoviště se všemi věcmi, abychom přišli na západ sluníčka k chatě. Jelikož jsme byli asi hodinu cesty od parkoviště, věděli jsme, že ve 2 hodiny to nestihneme. Posunuli jsme tedy čas odchodu na 3. hodinu odpoledne. Přijížděli jsme k místu, o kterém jsme si mysleli, že je parkoviště. Věděli jsme, že nás začíná tlačit čas, ale museli jsme se dostat na určené parkoviště. Přejeli jsme most u Pakihiroa Station a zastavili jsme na trávě v domění, že to je TO místo. Bohužel to parkoviště nebylo a když jsme chtěli odjet, tráva byla podmočená a my jsme se začínali zahrabávat. To tomu ještě scházelo. Co teď. Žádné desky, ani kusy dřeva, kterými bychom podložili kola jsme nenašli. Třetí hodina už odbila a my jsme byli zahrabaní a nesbalení, abychom vyrazili.

Naštěstí jsme slyšeli přijíždějící auto, které nám zastavilo a pomohlo nás vytáhnout na cestu. Jak jsme se dozvěděli, parkoviště bylo až v kopci nahoře. Nakonec jsme věděli, že do 5 hodin to na chatu nestihneme, a přijdeme tam za tmy.

Snad tak rychle jsme si věci ještě nikdy nezabalili a vyrazili jsme k chatě. Když jsme opouštěli parkoviště bylo půl 4 odpoledne. Věděli jsme s jistotou, že za hodinu a půl to k chatě nezvládneme. V informacích, které nám byly zaslány e-mailem doporučovali, až upozorňovali na to, že stezka není za tmy dobře značená, a člověk se tak může lehce ztratit.

Abyste tomu rozuměli, celou dobu jdete podél žlutých dřevěných kůlů, které za tmy nejdou vůbec vidět. Nejsou totiž reflexní.

V mé, holčičí hlavě, se začaly odehrávat tyto situace: ,,do háje, co když se ztratíme? co když tu chatu nenajdeme? Já se nechci ztratit.” Nahlas jsem to samozřejmě neříkala, abych nenavozovala negativní atmosféru a nebyla za hysterku před svým klukem, proto jsem, jak se říká, držela hubu a krok.

Cesta utíkala rychle. Jelikož celou dobu jdete širokou travnatou stezkou, která končí asi 20 minut před chatu. Zjistili jsme totiž, že je možnost k chatě dojet na čtyřkolce. Věděli jsme proto, že cesta nebude nijak zvlášť náročná skrz právě tuto možnost. Šli jsme opravdu svižným krokem, protože jsme neměli tušení, kde přesně chata bude a jaká k ní povede cesta. Zhruba 20 minut před chatou, jsme narazili na informační ukazatel, kterým směrem se chata nachází. Sluníčko už zapadlo, nemohli jsme se loudat, abychom chatu našli co nejrychleji. Svítili jsme si mobily a měli nastražené oči, abychom nepřehlédli ani jednu značku, která nás zavede blíž k chatě. Našli jsme poslední žlutý kůl, který nás bohužel zavedl špatně. Vrátili jsme se a hledali znovu. Asi po půl hodině jsme ucítili vůni spáleného dřeva, věděli jsme, že chata nemůže být daleko.

Když jsme úspěšně došli do chaty, čekaly nás tam pohledy dalších 6 lidí. Večer jsme strávili sušením oblečení, přikládáním dřeva, jídlem a společnou konverzací.

U chaty se nachází 1 suchý záchod a velký barel s vodou, kterou je nutno před použitím převařit.

Ráno jsme se probudili, abychom si nenechali ujít jako první východ sluníčka. Čekal nás pěkný výhled a příchod nového dne.

Po snídani jsme si zabalili nejnutnější věci, zbytek jsme nechali v chatě a šli společně na summit. Cesta byla značená malými trojúhelníky, které mohl člověk za tmy lehce přehlédnout. Po zbytek cesty jsme si užili zasněženou zmrzlou krajinu.

Na samotný vrchol hory jsme se bohužel nedostali. Zůstali jsme 400 metrů pod vrcholem s převýšením asi 200 metrů. Cestu nám překazily zledovatělé zasněžené kameny, po kterých jsme se, jako skupinka 8 lidí, neodvážili jít. Nebylo to pro nás bezpečné, proto jsme se rozhodli otočit a jít zpátky k chatě.

I přesto, že jsme se nedostali na vrchol, byla to moc pěkná procházka, která určitě stála za to. Po cestě zpátky ze summitu jsme sbírali dřevo, abychom jej připravili pro další lidi do chaty.

Když jsme opustili chatu a dostali se zpátky k informačnímu ukazateli, udělali jsme si malou zacházku k zajímavému místu s totemy. Dřevěné totemy stojící v kruhu s největším uprostřed. Místo, které určitě stojí za to navštívit.