Jedny dveře se musí zavřít, aby se druhé mohly otevřít
Dnem, kdy jsme prodali našeho Shelfyho v hlavním městě Nového Zélandu, jsme ukončili náš život v autě. Tak zvaný “vanlife”. Skončily nám věci jako, výměna barelů s čistou a špinavou vodou co 3 dny, umývání nádobí ve studené vodě, nemožnost rovně se postavit v autě, nebo taky spaní na ne moc kvalitní matraci.
Život v autě měl svoje stinné stránky, to ano. Ale převládaly ty krásné, pozitivní stránky a to na tom bylo to úžasné. Když si představíte, že všechno co k životu potřebujete, vozíte s sebou v autě, a utrácíte peníze jenom za jídlo a benzín, je to super a pro mě je to jeden ze způsobů svobody.
Kolik jsem toho viděla za jeden rok žití v autě, mě neskutečně obohatilo, naplnilo natolik, že je mým snem si v budoucnu postavit vlastní obytnou dodávku, ve které budu moct procestovat krásy Evropy.
Za dobu, co jsem na Novém Zélandu, za 3 dny už to bude rok a půl, jsem se svým klukem procestovala každou část Zélandu. Severní ostrov i ten jižní. Ujeli jsme přes 30 000 kilometrů, nikdy jsme se nesetkali s dopravní nehodou a nikdy nás náš Shelfík nenechal na holičkách.
V autě jsme prožili spoustu veselých zážitků, někdy i smutných chvil a někdy taky hodně vypjatých situací, když už vás opravdu štve, jak málo místa tam máte, a věci musíte přemísťovat zezadu, dopředu. A pořád a pořád dokola.
Celou dobu, kterou jsme strávili s mým klukem v tomto autě, jsme spolu trávili 24 hodin, 7 dní v týdnu. Neustále a pořád spolu. Stejná práce, stejní lidé, stejné zážitky. Jeden by tomu nevěřil, že jsme stále spolu a oba naživu. Teď trošku přeháním, ale možná si dokážete představit, jak je někdy náročné strávit dny se ženou, která má své dny, nebo s mužem, který… no… no prostě, i muži mají své dny. A není to lehké. My jsme tyto chvíle zažívali a prožívali neustále spolu.
Žití v autě byla pro náš vztah opravdu zkouška ohněm a mělo nám to ukázat, jestli k sobě opravdu patříme a překonáme všechny pády a slabší chvíle společně. Povedlo se.
Byl to víc než rok, který jsme si neskutečně užili. Poznali spoustu nových lidí, zažili spoustu nového, vyzkoušeli věci, které bychom v Česku nejspíš nikdy nevyzkoušeli a taky jsme poznali daleko víc sami sebe navzájem.
Na tuto kapitolu naších životů jsme se moc těšili. Oba dva jsme o ni dlouho snili, a teď se nám splnila. Máme neskutečné množství zážitků, dobrodružství, fotek a videí, které s vámi se všemi sdílíme a sdílet budeme.
Utvořili jsme si v hlavě vzpomínky, které nám nikdo nikdy nevezme. Poznali jsme spoustu skvělých lidí, kteří nám vstoupili do naších životů, něco nám předali, něco nás naučili a taky si s námi vytvořili pouto, které přetrvá i do budoucna. Možná bychom tyto lidi nikdy v České republice nepotkali, ale měli jsme možnost je poznat tady, tady na dvou malých ostrovech Nového Zélandu.
Když se zpětně ohlédnu za touto dobou, kdy jsme koupili Shlefíka, když jsme ho společně začali budovat a nakonec ho prodali a předali do dobrých rukou, jsem moc ráda za to, že jsme ho měli.
Byl to náš první domov, který byl na kolečkách, ale byl super.
Jenomže tato kapitola musela jednoho dne skončit. Už jsme začali být unavení cestováním a neustálým přemísťováním z místa na místo, už jsme tolik nejásali z každé vylezené hory a objeveného vodopádu. Už jsme se chtěli na chvíli zastavit a usadit na jednom místě.
Pro nás se tím místem stalo místo Gisborne. Loňskou novozélandskou zimu jsme strávili tady. Poznali jsme skvělou rodinu, zažili s nimi spoustu nového a mohli být součástí jejich životů. Je to taky místo, kde je v období podzimu a zimy nejteplejší počasí, proto jsme se rozhodli znovu přemístit tady.
Celou dobu, co jsme v Gisborne nebyli, jsme pracovali a cestovali po jižním ostrově. Celou dobu jsme byli v kontaktu s „naši“ rodinou. Když se dozvěděli, že už jsme na severním ostrově a dorazíme ten stejný den, který jsme prodali auto, byli nadšení a hned to celá rodina mezi sebou věděla.
Chris, náš původní šéf a majitel citrusového sadu, nám ještě ten večer připravil karavan, ve kterém nyní žijeme.
A co celé dny děláme? První dny, které jsme přijeli do Gisborne jsme potřebovali trošku zpomalit a odpočinout si od všeho stresu, který jsme měli s prodejem auta. Postupně jsme začali pomáhat Chrisovi na sadu a sháněli osobní auto ke koupi. Auto už máme, a začínáme stavět domeček, ve kterém budeme moct bydlet do doby, než se sami rozhodneme pro něco jiného. Dny utíkají rychle a my musíme začít uvažovat, jakou práci si najdeme, aby nám peníze přibývaly a ne mizely za jídlo a benzín.
A jaká je moje poslední myšlenka na závěr? Tím jak jsem Vám teď shrnula náš život v autě, a to jak se bude vyvíjet náš život dál tady na Novém Zélandu, je dost možné, že nebudu mít moc času a ani nápady na nové články plné nového dobrodružství z naších cest.
Proto se nemusíte obávat, že články už psát nebudu, pouze už nebudou tak pravidelné, jako byly do teď.
Kdykoliv, cokoliv mě napadne, nebo zažiju něco nového, článek Vám moc ráda napíšu a podělím se o to společně s vámi se všemi.
