Great Walk – Kepler Track
Kepler track. Jeden z několika Great Walků (Great Walks = jsou to vícedenní treky, které na Novém Zélandu můžete zažít. Nabízí lidem nejkrásnější scenérie od pobřeží s plážemi, přes deštné pralesy až po vysokohorské terény). My jsme si vybrali zmiňovaný Kepler track, který jsme šli z 29.2. na 1.3.2020. Byli jsme zrovna poblíž, tak jsme si řekli, proč to nezkusit. Okruh dlouhý 60,7 km, kde vás čeká převýšení 2 216 metrů. To nás čekalo a my to zvládli. Sice jsme si konec trošku zkrátili, ale o tom až později. Teď pěkně popořadě.
Tento okruh se obvykle chodí 3-4 dny. My jsme se to rozhodli zvládnout za pouhé 2 dny. Nešli jsme celých 60,7 km, ale jenom okolo 50. Jelikož posledních 9,9 kilometrů jdete pouze lesem a není tam nic zajímavého k vidění, doufali jsme v to, že si někoho stopneme, aby nás dovezl na začátek treku k našemu autu. Ale abych nepředbíhala. Jak to vlastně začalo.
,,Půjdeme to 3 dny. Pátek, sobota, neděle.” ,,Ale v pátek tam má pršet a my chceme jít jen 2 dny, nebude lepší jít sobota a neděle?” Zase ty naše otázky. Když si to tak uvědomím, většinu času, co jsme tady si takovéto otázky klademe čím dál tím častěji. Ono se bez toho asi ani moc neobejdete, když jste tu jenom rok a chcete toho stihnout, co nejvíc. Na druhou stranu musíte počítat s hodně věcmi, které se na vás řítí z každé strany. ,,Co počasí? Jaké jídlo? Nebude nám zima? Nebudeme mít hlad? Máš náhradní oblečení? Čelovka? Doklady? Zamkli jsme auto?” A pořád dokola. Jednomu by z toho přeskočilo. My jsme se teda ještě nezbláznili. Zatím!
No ale to jsem zase odbočila. Byl pátek a my už měli vytvořený plán, odkud kam půjdeme, co si kdo zabalí do krosny, měli připravené jídlo, nachystaný budík a byli natěšeni, co nás bude čekat. Ráno jsme teda trošku nestíhali (naše klasika) ale i tak jsme to stíhali krásně, abychom nepřišli na určené místo za tmy.
Super na těchto dlouhých trecích je to, že si sbalíte věci už předešlý den, takže ráno nemusíte stresovat jestli jste si něco zapomněli. Měli jsme vymyšlený přesný plán, kam chceme první den dojít a toho jsme se drželi. Ráno jsme vycházeli okolo 7 hodiny a čekalo nás 28 km. Prvním 11 km jdete lesem, kde vás čeká převýšení 797 metrů. To se nám šlo pěkně. Jdete pomalu, po ránu se pěkně zahřejete a když to zvládnete, čekají vás krásné výhledy do okolí a první chata na obzoru. Ten den nám vyšlo krásné počasí, svítilo sluníčko, ale i přesto, že to bylo v létě, měli jsme dlouhé kalhoty, bundy i čepice. Foukal totiž studený vítr, který byl nepříjemný.
První chatu jsme minuli a dalších 13 kilometrů jsme šli rozlehlou krajinou s krásnými výhledy do okolí. Všude okolo sebe vidíte majestátní hory, které tam jen tak stojí a vy si užíváte tu neskutečnou nádheru, kterou matka příroda dokázala vytvořit. Sem tam se zastavíte, abyste si dokázali vtisknout do paměti tu krásu, která se vám nabízí. Uděláte rychlou fotku a jdete dál.
Těsně předtím než nás čekaly poslední 4 kilometry, jsme se zastavili v přístřešku, který byl po cestě, abychom si udělali něco na jídlo. A tam začala ta sranda. Věděli jsme, že na Zélandu žijí papoušci jménem Kea, ale do této chvíle jsme se s nimi nesetkali. U přístřešku jich bylo asi 8. Jen si tak chodí, křičí a okusují vše, co jim zkříží cestu. Pro nás to znamenalo hlídat si všechno co nám mohli vzít. Jídlo, věci z batohu, příbory. Prostě všechno, co vidí, to kradou. Do poslední chvíle než jsme odcházeli, abychom stihli poslední kilometry než se setmí, jsme si nasazovali krosny, nechali jsme ležet na zemi 2 müsli tyčinky. Než jsme to stačili zaregistrovat, Kea přiběhl a ve vteřině už jsme viděli, jak odlétá s jednou tyčinkou v zobáku. Sprostě nám ji ukradl a uletěl. Nám nezbývalo nic jiného než se tomu zasmát a smířit se s tím, že máme o tyčinku méně.
Odcházeli jsme od přístřešku když se proti nám objevil ranger. Na první pohled příjemný pán. Až do té chvíle než se nás zeptal jestli máme koupený lístek, abychom mohli spát v chatě nebo ve stanu. Věděli jsme, že pokud tato chvíle nastane, nebudeme lhát. Jen jsme řekli, že lístek nemáme, že dnešní noc přespíme v lese více než 500 metrů od treku. Načež nám řekl, že pokud nás někdo z nich najde, dostaneme pokud 500$ (7 500 Kč) na osobu. Věděli jsme o tom, ale i přesto jsme to chtěli risknout, protože jsme věděli, že nejsme ani první ani poslední, kdo to tak udělal.
A my jsme mohli pokračovat. Pro mě začaly nejhorší 4 kilometry cesty. Stejně jako když jsme šli Tongariro Alpine Crossing, o kterém si můžete přečíst zde, mě začalo bolet koleno. Znovu jsem nemohla chodit, znovu jsem ho nemohla pokrčit a znovu jsem šla o polovinu pomaleji než normálně. Začalo se stmívat a teď ještě toto. No co, musela jsem to zvládnout i přes všechnu bolest. Koleno jsem si zatejpovala, stáhla obínadlem, ale nic nepomáhalo. Najednou se před námi objevily schody, můj úhlavní nepřítel. Z bolesti jsem je ale zvládla.
Po chvíli jsme došli k chatě, ve které jsme mohli spát, ale my jsme byli rozhodnuti spát někde v lese, kde nás nikdo nenajde. Věděla jsem, že teď už musíme najít jen nějaké místo, rozděláme stan a já konečně budu moct dopřát odpočinek svému kolenu. Místo jsme nakonec našli asi jen 300 metrů od treku, ale já byla tak moc vyčerpaná z bolesti kolena, že už mi to bylo jedno, jen jsem si chtěla sednout a nechat koleno odpočinout.
Z fotky vidíte, jaké místo jsme našli. Přesně pro náš stan. Když spíte ve stanu po tak dlouhé době, tak skoro nespíte, jen bdíte. Ráno jsme všechno zabalili, moje koleno bylo odpočaté, takže jsem doufala, že zvládne posledních 22 kilometrů a vyrazili jsme dolů k řece, abychom si udělali snídani.
Celou cestu jdete lesem po rovince, takže vás nic moc neuchvátí k tomu, abyste se museli zastavovat. Už jsme měli 11 kilometrů za sebou, když se znovu ozvalo moje koleno. Snažila jsem se jít rychleji, abych nevnímala tu bolest, ale ke konci už to moc nešlo. Už nás bolely chodidla, byli jsme unavení a těšili jsme se až dojdeme a sedneme si.
Každý kdo nás potkal se nás ptal, jestli se nám nic nestalo. Museli jsme vypadat opravdu strašně 😃 Posledních zhruba 7 kilometrů, které nám zbývaly k parkovišti Rainbow Reach, jsme potkali starší pár, se kterým jsme se dali do řeči. Byli moc milí a když jsme jim řekli o naši situaci, přislíbili nám, že nás odvezou k autu. To pro nás byla výhra, která se neodmítá. Vítězně jsme došli na parkoviště, kde už na nás čekali, nastoupili jsme a mohli odjet k našemu autu. V autě jsem se cítila trosku divně, protože jsme byli špinaví a nijak zvlášť jsme asi ani nevoněli. Dovezli nás k autu, které tam na nás statečně čekalo, my jsme si mohli vzít krosny z kufru, rozloučit se, poděkovat, popřát krásný den, a jít do svého auta.
Co bych chtěla říct zase na závěr? Pokud se někdo budete rozmyšlet jestli jít, určitě běžte. Buď tento, nebo nějaký jiný, který se vám po cestě naskytne. Stojí to za to, a tento se dá opravdu zvládnout za 2 dny. Sice vás to možná bude trošku bolet, ale ta bolest stojí za, a vy na to budete v dobrém vzpomínat. Vychytejte si počasí, sbalte si krosnu a jděte. Takto vznikají vzpomínky, které už vám nikdo nevezme.
