Avalanche Peak

Když jsme se dozvěděli, že budeme moct znovu začít cestovat a uvolní se pro nás, pro backpackery, chaty, treky i kempy, neváhali jsme ani minutu a začali jsme plánovat naše nové dobrodružství. Když jsme se tyto informace dozvěděli byli jsme v místě Kaikoura, ale kam jsme chtěli jet? Na západní pobřeží jižního ostrova. Pokud se někdo z vás podívá do mapy a spojí si tyto dvě části, zjistí, že to není zrovna nejblíž. Ale my jsme to chtěli podstoupit za každou cenu, abychom toho nelitovali, až opustíme tento ostrov. Jak to ale naplánovat, abychom toho viděli co nejvíce za krátkou dobu? Udělali jsme to takto.

Vrátili jsme se do města Christchurch, ze kterého jsme jeli napříč ostrovem. Každý den jsme si dopředu naplánovali tak, abychom věděli, co, kde a jak dlouho nám zabere, než budeme muset nastoupit na trajekt, který máme koupený 29.5. Byl čtvrtek, den D a my mohli vyrazit.

Naši první zastávkou byl krásný národní park Arthur Pass. Už z fotek můžete vidět, jak je to tam nádherné. Majestátní hory tyčící se všude okolo vás a vy jen projíždíte jednou cestou údolím a připadáte si malí jako špendlíková hlavička. Tohle byl další důvod k tomu, zůstat na jižním ostrově a vidět tuto nedotčenou krajinu. Hodně lidí nám říkalo, že Arthur Pass je krásný a stojí za to jej navštívit. A měli pravdu. Takže pokud se někdo z vás bude rozmýšlet zda jet, určitě to udělejte.

Ale o čem bych chtěla dneska psát, tak je náš vrchol Avalanche Peak.

Krásná hora s vrcholem 1833 m n.m., která se nachází právě v tomto národním parku byla našim prvním pořádným výšlapem, který jsme mohli po dlouhé době jít. Čekalo nás převýšení 1 066 metrů a okruh dlouhý 7,7 kilometrů. Ono se to zdá, jen 7,7 kilometrů, ale to převýšení? A s velkým batohem na zádech? Pfff. To si člověk trošku mákne. Ale nakonec to stojí za to. Stojí to za tu dřinu, námahu a pot. Protože potom, když stojíte na samotném vrcholu, máte skvělý pocit, že jste pro sebe něco udělali, co vám dává smysl a pocit radosti a štěstí zároveň.

Cesta na samotný vrchol byla složitá. Člověk se opravdu zapotil. 2/3 cesty jdete lesem přes vysoké kameny a kořeny stromů, které musíte přelézat, mnohdy šplhat. Chvílemi je to náročné, ale na druhou stranu je to zase něco nového. Něco co neděláte každý den, když jdete na trek. Člověk má potom pocit, že si ten vrchol opravdu zasloužil celým svým tělem.

Kousek pod vrcholem jsme šli i zmrzlou půdou, která vám křupala pod nohama a okolo sebe měli zmrzlý sníh. To byl náš první okamžik tady na Zélandu, kdy jsme šli takovým terénem. A byl to opravdu zážitek.

Pokud jsme šli ale takovýmto terénem, určitě si dokážete představit jaká teplota asi byla na samotném vrcholu. Sice nám svítilo sluníčko, ale foukal studený vítr, který nás chladil na rukou, když jsme fotili nebo natáčeli videa. Ale ani tato teplota nás neodradila od toho, abychom tam chvíli zůstali, posilnili se něčím dobrým a zahřáli se teplým čajem.

Cesta dolů byla zase jedno velké dobrodružství. Párkrát jste se sklouzli po zadku, přeskakovali kořeny nebo skákali z vysokých kamenů. Důležité, ale pro nás bylo, že jsme se dostali v pořádku dolů, bez úrazů a modřin, zdraví a živí připraveni na další treky.