Sydney! Velkoměsto a lidé, které jsem měla možnost poznat.
V předchozím článku jste si mohli přečíst o tom, jaké byly moje první dojmy ze Sydney. Dneska se dozvíte něco málo o tom, jak na mě toto velkoměsto působilo, co všechno jsem viděla, a jaké lidi jsem měla možnost poznat.
Tak to vezmeme všechno popořádku. Když se řekne Sydney, co se vám vybaví jako první. Mně určitě slavná Opera House. Ano, je to tak. Opera House a Harbour Bridge. Dva nejznámější objekty, které jsou v centru dění samotné Sydney.
V minulosti jsem viděla spoustu obrázků, jak Opera vypadá, a těšila jsem se, až ji uvidím naživo. Je to fotogenická budova bílé barvy, na které se, při nejrůznějších důležitých událostech, promítají snímky, a dodává tak celé budově na jedinečnosti. Například, když zemřela královna Alžběta II., celý týden se tam promítala její fotografie, na počest její památky.
Neměla jsem příležitost dostat se do budovy, kde se odehrávají představení od baletu až po operu. Ale věřím, že to musí být ojedinělý zážitek, který určitě stojí za to zažít.
Přesuneme se o kousíček dál, kde nás čeká Harbour Bridge. Další objekt, který je pro Sydney typický. Most, přes který denně projedou tisícovky aut, projdou se stovky lidí, a ti odvážnější se podívají na celé centrum ze samotného vrcholku mostu. Ano, i tohle se Vám nabízí. Když zaplatíte $250 AUD (zhruba 3 770 Kč), projdete se s jištěním, ve skupince lidí, po konstrukci mostu úplně až nahoru, a zase dolů.
Na protilehlém břehu Opery najdete Lunapark. Typický lunapark, jak ho asi všichni známe z amerických filmů, se spoustu kolotočů, atrakcí a cukrové vaty. Vstup je zadarmo, ale za jednotlivé atrakce se samozřejmě platí. Samozřejmě jsem se byla podívat dovnitř, jak to tam ve skutečnosti opravdu vypadá. Kolotoče, horské dráhy, spoustu barevných doprovodných kostýmů, aby zabavily děti, tanec a hudba. Já osobně jsem na žádné atrakci nebyla, ale bylo zajímavé sledovat, jak se tam rodiny s dětmi baví.
V centru celého tohoto dění stojí CBD, nebo-li Centrální obchodní oblast. Vysoké moderní budovy, s kancelářemi, byty a restauracemi.
Teď se ale přesuneme od města k lidem, které jsem měla možnost v Sydney poznat.
John. Férový a upřímný chlap z Turecka. Taky můj nadřízený, kterého jsem brala spíše jako kámoše a sobě rovného. Vybudovali jsme si mezi sebou pěkný pracovní vztah a věděli jsme, co se práce týče, se na sebe můžeme spolehnout.
Arthur. O tomto klučinovi už jsem se Vám taky zmiňovala. Mladý klučina z Turecka, se kterým jsem bydlela v baráčku a pracovali jsme spolu. Navzájem jsme si hodně pomáhali. Vyprávěl mi o životě v Turecku, a taky proč se rozhodl odletět do Austrálie, a zůstat tady. Vždycky chtěl vědět, jak se mám, když na mě viděl, že jsem smutná, chtěl vědět co se stalo a jak mi může pomoct. Přišel ke mně, obejmul mě a chtěl vědět, že jsem v pořádku. Když na vás viděl, že nejste v pořádku, bylo mu z toho smutno a soucítil s vámi.
Pamela (Pam). Upřímná, rázná holčina z Peru, která žije v Austrálii už delší dobu. Pracovala v obchodním centru, v jednom z obchodů s módou, takže si asi dokážete představit, kolik oblečení a následně kolik kufrů při stěhování s sebou měla. Když si zlomila ruku, vždycky jsem tam pro ni byla. Pomáhala jsem ji s jídlem, oblečením i účesem. Oslavila jsem její narozeniny na lodi i u nás na zahradě. Do dneška jsme spolu v kontaktu a těším se, až ji znovu uvidím.
Rodrigo. Tomuhle klukovi bylo 30 let a byl z Chile. Pracoval jako řidič a rozvážel lidem jídlo na motorce. Byl to ten typ kluka, který vás poslouchal, každý den se vás zeptal, jaký jste měli den, a kterého zajímalo, jak se cítíte. Někdy jsem myslela, že ho roztrhám za to, co dělal a jak uvažoval, ale když jsem mu chtěla něco říct, nemohla jsem. Přišla jsem k němu a když se na mě podíval svýma velkýma tmavě oříškovýma očima, nedokázala jsem se na něho naštval. Byl jako štěňátko, které na vás kouká svýma psíma očima.
Jako řidič jídla často “omylem” zapomínal doručit lidem nějaké objednávky, takže se potom stávalo, že jsme měli jídlo na gril, nebo vynikající drahou zmrzlinu v mrazáku. Ještě když se řekne Rodrigo, vzpomenu si, jakou měl často smůlu. Za ty 3 měsíce, které jsem strávila v Sydney, jsem věděla, že dostal tak 4x pokutu. Někdy se tedy stávalo, že vydělával jenom na zaplacení.
Esteban. O tomhle klučinovi jsem se dozvěděla přes moji kámošku Zuzku. Říkala mi o nějakém Estebanovi, který mluvil hodně rychle, a navíc napůl anglicky a napůl španělsky. Říkala mi o něm, že strašně rád peče, a když tam bydlel, každý den/večer, vůbec nezáleželo na hodině, pekl vynikající pizzu, chleba, sýrové bulky i brownies. Člověk si s ním připadal jak u maminky. Věděl, že každý den bude něco napečené, na co se může těšit. Taky podle toho potom vypadal, haha. A já jsem měla tu možnost to taky zažít. Přiletěl s Brisbane a ubytoval se u nás v baráčku asi na měsíc, aby si odpočinul od práce, vyřídil nějaké věci a odletěl zpět. Takže ano. Zažila jsem, jaké to je, mu nerozumět, když neumíte španělsky, a taky jak vynikající pečivo pekl. V kuchyni bylo nepřetržité horko z toho, jak se tam sporák ani trouba na chvíli nezastavila.
Martin a Joaquin [Choakin]. Dva kámoši z Argentiny, kteří spolu procestovali část Evropy a teď plánují zůstat nějakou dobu v Austrálii. Oba dva jsou moc fajn kluci. Jsou ve stejném věku jako já, a jsem opravdu moc ráda, že jsem je poznala. V Sydney jsme společně strávili nějaký čas. Hodně mi říkali o životě v Argentině, a o tom, jak složité je tam žít. Jak je to těžké pro mladé lidi, kteří nemají vysoké vzdělání a dobrou práci. Jak těžké je tam uživit rodinu a něco tam vybudovat. To byl taky důvod, proč se rozhodli cestovat a vydělávat peníze tady. Když jsem se jich ptala, co na to řekly jejich rodiny, odpověděli mi, že respektují jejich rozhodnutí žít někde jinde, kde se budou mít lépe a budou šťastnější. Tento rok se ale chtějí na pár měsíců vrátit domů, strávit čas s rodinou, a potom pokračovat v cestování dál.
Sebastian. Další klučina z Argentiny, který je o 2 roky mladší než já, a má podobný příběh jako Martin s Joaquinem. Je stejného názoru jako kluci a chce žít život, který za něco stojí. Chce něco vybudovat a chce být šťastný. V Sydney jsem neměla moc příležitosti ho pořádně poznat, ale potkáváme se znovu, na jiném místě, a zjišťuji o něm víc. O tom, ale v jiném článku.
Skupinka 4 kluků a 5 holek po kupě v jednom baráku. Národnosti? Jak jinak než Argentina a Chile. Tomi, Franco, Fernando, Marcos, Grace, Vale, Arie, Caro a Coti. Když se tato partička naštěvovala do jednoho baráku, kluci pustili svoji typickou hudbu z jižní Ameriky, nějak jsem tušila, že to bude ještě hodně zajímavé. Chodila jsem tam pravidelně uklízet, trávila jsem tam s nimi opravdu spoustu času, a poznávala osobnosti každého z nich. Každého jsem dokázala poznat jaký je, a jaké jsou jejich životy na cestách. Tato partička lidí mi hodně přirostla k srdci a bylo těžké jim říct sbohem. Ale nepředbíhejme! Ještě není všem dnům konec a moje cestování není zdaleka u konce.
Vale. Moje milovaná Vale, která si získala místo v mém srdci hodně rychle. Holčina z Chile, která už taky procestovala kus světa a nehodlá v tom přestat. Holčina s nádherným hlasem, kytarou pořád při sobě, a bláznivými nápady po oslavě svých 30. narozenin. = naučit se jezdit na kolečkových bruslích. Viděla jsem ji, a jde ji to.
S ní jsem se cítila vždycky svá, veselá a plná energie. Kde jsme byly my dvě, byla sranda. Vždycky jsem se na ni mohla spolehnout, nikdy mě nenechala ve štychu, a opravdu jsme si dost rozuměly. Vstoupily jsme společně do nového roku, oslavila jsem s ní její krásné narozeniny, a rozhodla se mě navštívit v Melbourne, kde jsme společně strávily pár dní. Hasta luego, my beloved Vale <3
Jaká ale byla moje kapitola života s lidmi z jižní Ameriky? O tom se dozvíte v příštím článku.