Konečně se nám to podařilo. Můžeme si odškrtnout Mt Brown Hut
Malá, útulná, oranžová chata, která mě nenechala dlouho spát. O této chatě mi řekla kamarádka, a já jsem si moc přála, tam jít a přespat.
Párkrát už jsme s Marťou kolem tohoto místa jeli, ale nikdy nám to nevyšlo. Až do prosince 2021.
Po skončení sběru třešní v Blenheimu, jsme na chvíli cestovali, a vzali to znovu přes západní pobřeží jižního ostrova, kde je také tato chata.
Chata se nachází ve vnitrozemí, kousek od Hokitiky, a vede k ni trasa dlouhá 4 kilometry.
Člověk si řekne, že 4 kilometry nejsou hodně, ale když máte převýšení 963 metrů, zabere Vám to zhruba 3 hodiny.
Když jsme se dívali na počasí, věděli jsme, že má být večer škaredě, pršet, a ze západu sluníčka nic mít nebudeme. Čekali jsme proto na ráno. Mělo být krásně, svítit sluníčko a my bychom si tak mohli užívat krásné výhledy do okolí.
Jak to ale celé dopadlo?
Přijeli jsme na parkoviště, kde žádné teda nebylo, ale od místních jsme se dozvěděli, že můžeme parkovat kousek od cesty, kde pokaždé parkují ostatní. Než jsme si zabalili všechny potřebné věci, málem nás sežraly otravné mušky, které nám nedaly ani chvíli klidu.
Sbalení a připravení na cestu jsme byli okolo páté hodiny odpoledne. Věděli jsme, že nám cesta zabere nejvýš 3 hodiny, 2/3 cesty půjdeme lesem, a poslední část k chatě bude po planině. Měli jsme tedy jistotu, že nedojdeme na chatu za tmy.
Těsně před odchodem začalo mrholit, ale řekli jsme si, že na tu chatu dojdeme, i kdybychom měli zmoknout. V lese bylo dusno a listy stromů se snažily sebevíc, aby zachytily kapky deště a my nebyli mokří. Za pár metrů nás překvapila řeka, se kterou jsme si lehce poradili a mohli pokračovat dál do kopce.
Tento trek je taky typický tím, že přeskakujete kořeny stromů, pod listy se často ukrývá bahno, takže mnohdy skončíte po kotníky zaboření v mokrém bahně.
Ze začátku jsme se tomu snažili co nejvíc vyhýbat, ale postupně jsme zjišťovali, že to nemá cenu, protože pršelo mnohem víc.
První polovinu cesty jsme šli po stezce, jenomže potom jsme odbočili špatně a ztratili jsme se. Nevěděli jsme, jak dlouho jsme šli špatně, proto jsme se nevrátili zpět, ale pokračovali dál. Trasu cesty jsme měli v mobilu, takže jsme zhruba věděli, jakým směrem jít, ale stezku jsme nemohli najít.
K tomu všemu pršelo, všechno klouzalo, a v lese se začínalo stmívat. Museli jsme co nejdřív najít stezku a pokračovat z lesa co nejdřív pryč.
Hned, jak jsme stezku znovu našli, čekala nás druhá polovina cesty k naší chatě. Ta nám utekla mnohem rychleji. Pršelo, takže nás hnala vidina teplého krbu a suchého oblečení.
Po chvíli nás čekalo posledních 800 metrů k chatě. Všude byla mlha, my jsme viděli na pár metrů před sebe, pršelo, foukal vítr a my se brodili vodou, která tekla proudem proti nám.
Po příchodu na chatu, na nás nezůstal ani centimetr suchý. Jelikož to byla malá chata pro 4 lidi, byli jsme tam sami. Okamžitě jsme ze sebe shodili všechno oblečení, a oblékli se do suchého.
Další věc, kterou jsme zjistili bylo, že tam nebylo žádné dřevo. Zůstalo tam jenom jehličí po předchozích turistech, ale dřevo žádné. Vidina teplého krbu a suchých bot na následující den se nám začala rozplývat.
Co nám zbývalo. Věděli jsme, že i druhý den bude v lese mokro, takže bychom měli boty mokré, tak či tak. Ale obout si mokré boty, se mi dvakrát nechtělo.
Celý večer jsem byla zabalená do všech vrstev, které jsem měla, abych neprochladla a mohla v noci spát. Marťovi taková zima nebyla. Asi ho hřálo mládí nebo láska, přesně nevím.
Proč jsem ale nechtěla prochladnout? Ráno, když jsem věděla, že půjdeme na chatu, jsem se probudila se zablokovaným krkem. Marťas mi ho zatejpoval, aby se mi zpevnil a já zvládla cestu na chatu. Věděla jsem, že po dešti mi vlasy na chatě neuschnou a já budu spát s mokrými. Proto jsem se obávala, že se ráno nepohnu vůbec.
Večer jsme strávili nad teplým jídlem, čajem a čtením knížek. To teplé jídlo. Marťas nám zapomněl sbalit kempingovou pánvičku a misku, takže jsme všechno jídlo jedli z malého 300 ml plecháčku. Bylo to komické, ale zvládli jsme to.
Těšili jsme se na ráno. Podle předpovědi mělo přestat pršet okolo osmé hodiny, což by byl ideální čas vstanout, a užít si krásné slunečné počasí. Já se teda těšila 2x tolik, protože to byl čas vyběhnout z chaty s věcmi, ze kterých pořád kapala voda a začít je sušit.
Jenomže to tak nebylo. Marně jsme čekali na první paprsky až do jedné hodiny odpoledne. Potom přece jenom vykouklo, a my jsme konečně viděli, co se po tu celou dobu skrývalo okolo chaty.
Během tří hodin jsme si užívali krásné výhledy do okolí, sušili mokré oblečení a boty, abychom zpáteční cestu začali suchou nohou.
Zpáteční cesta byla podstatně rychlejší, nebyla upršená, neztratili jsme se, a nesla se v duchu našich klasických hlubokých rozhovorů s Marťasem.
Na závěr musím říct, že i když jsme zmokli a ztratili se, byl to super trek, který bych si klidně dala znovu, a taky ho doporučila všem, kteří tam ještě nebyli.
