Východní pobřeží severního ostrova od Gisborne k Wellingtonu za 4 dny. Kam zajet, co vidět, a co určitě nevynechat.
Poté, co jsme zase na chvíli opustili Gisborne, byl první zastávkou náš oblíbený poloostrov Mahia, kde jsme strávili příjemné odpoledne, já si odpočinula, Marťas si užívat vln a na večer jsme se společně sešli u krásného zlatého západu slunce. Po západu jsme všechno sbalili do auta a odjeli klikatou cestou do města Napier vzdáleného 2 hodiny od Mahii. První noc jsme přespali v kempu zadarmo, a ráno se probudili do sychravého počasí s mlhou. Jelikož bylo škaredé, upršené počasí, přečkali jsme ho v autě odpočinkem, a odpoledne vyrazili na první místo, které jsme doposud neměli prozkoumané.
Tím místem byl východní maják Castle Point.
Těšili jsme se, jak si tam užijeme krásný západ slunce, nafotíme ještě krásnější fotky majáku, západu slunce a oceánu, ale všechno to upršené počasí z Napieru nás dohnalo až k majáku. Večer jsme proto strávili v nedalekém placeném kempu se sprchou a kuchyňkou. Ráno jsme se těšili, že se probudíme před východem sluníčka a vynahradíme si to, co nám uniklo předešlou noc. Jenomže nás zpátky do postele dostalo chladné upršené počasí.
Po snídani jsme si stejně toto místo nenechali ujít a dojeli k majáku. Přestalo pršet a my toho chtěli co nejvíc využít. U majáku jsme strávili několik hodin focením, procházkou, jídlem a později taky pěkným slunečným počasím.
Výhodou tohoto místa je parkoviště, kde můžete spát zadarmo, najdete tam záchody, ale je to pouze kemp pro auta s certifikací SC. Využít toho, usínat a probouzet se na tak pěkném místě určitě stojí za to.
Poté, co jsme opustili východní maják, jsme se přesunuli ještě víc na jih. Další naši zastávkou bylo nádherné místo Putangirua Pinnacles.
Místo, které doporučuji všem, kteří touto oblastí projíždějí.
Procházka, kterou jsme si udělali, nám zabrala necelé 2 hodiny. Začali jsme lesem, pokračovali víc a víc do kopce, než jsme dorazili na vyhlídku, ze které jsme viděli tyto nádherné skalní útvary. Jednotlivé skalní útvary mají originální tvary v důsledku eroze, která probíhala milióny let. Eroze probíhá také v současné době a její rychlost je zhruba 1 cm za rok.
Z vyhlídky jsme se vydali druhou cestou směrem dolů do údolí, kde jsme si mohli vybrat jestli půjdeme zpátky na parkoviště, nebo půjdeme tlustým, vyschlým korytem řeky směrem k útvarům. Útvary se taky někdy nazývají katedrály v důsledku tvarů, jaké připomínají.
Když jsme se na skály dívali z vrchu, a potom si je prohlíželi zblízka zespod, viděli jsme a cítili tu sílu a majestátnost jednotlivých útvarů. Z větší blízky, jsme měli pocit, jako by jednotlivé zvětralé kusy skály držely už nějaký čas na vlásku a měly se každou chvíli ulomit. Bylo to tam krásné, ale chvílemi nám to taky nahánělo hrůzu.
Nic tak hrůzostrašného se ale nepřihodilo, a my jsme to zvládli i cestou zpátky k autu. Takže až tam budete mít cestu, určitě toto místo nevynechejte.
Posledním místem, které jsme si mohli odškrtnout z našeho listu chybějících míst, byl jižní maják severního ostrova Cape Palliser.
Vyšlápli jsme si přesně 252 schodů, ale přesto, že u něj foukal chladný vítr, jsme u něj strávili víc než hodinu a užili si krásný západ slunce nad oceánem.
Poslední noc na severním ostrově jsme si užili u oceánu, odkud jsme následující den odjeli do hlavního města Wellington, počkali na trajekt, který nás znovu odvezl na jižní ostrov.
