Gertrude Saddle – místo, na které nikdy nezapomeneme
Po tom, co jsme celé úterý relaxovali a nabírali síly na středeční výšlap na Gertrude Saddle, nemohli jsme se ho dočkat. Byli jsme přesvědčeni o tom, že to bude TOP všeho, co jsme v Milfordu viděli.
A náš plán? Vzít krosny, jít až odpoledne, a na sedle přespat ve stanu. Zakázané to totiž nebylo. Jak to ale všechno dopadlo, to teprve zjistíte.
Jelikož jsme vycházeli až odpoledne, ráno jsme se v klidu nasnídali, sbalili si věci a mohli vyjet směr parkoviště Getrude Saddle.
Naši první zastávkou, kterou jsme nechtěli minout byl moc pěkný vodopád. Jeden vidíte přímo z cesty, k druhému jdete zhruba 15 minut lesem, šplháte přes velké kořeny stromů, což taky stojí za to.
U vodopádu jsme byli v tu správnou dobu. Sluníčko bylo v takovém místě, že nám před vodopádem vykouzlilo pěknou duhu.
A pak už nás čekalo parkoviště Getrude Saddle. Dát si něco malého k jídlu, vyčůrat, rozloučit se s Shelfym a vyrazit.
Jo když jsem se bavila o tom čůrání. Na parkovišti je taky suchý záchod, ale osobně nedoporučuji na něj chodit. Já tam teda na doporučení ostatních nebyla, ale říkali mi, že byl opravdu nechutný. Sotva jste otevřeli poklop, ihned na vás vyletělo hejno masařek. Tam si fakt nechcete sednout. Takže vyčůrat ZA záchod a pokud by někoho chytl hnědý kód, tak s lopatkou a toaleťákem někam do lesa.
No, ale budu pokračovat. Těsně před tím, než jsme odcházeli, jsme si přečetli 2 velké tabule s informacemi o treku. Pro mě to byla první zkušenost s takovou to tabulí. Tady šlo opravdu především o bezpečnost. A tu jsme splňovali ve všech bodech. A tak jsme mohli vyrazit. Bylo po 3. hodině odpoledne a my jsme pomalu opustili parkoviště.
První kousek jsme šli hustou, vysokou trávou, ale až jsme ji přešli, čekaly nás nádherné výhledy do hor. A taky dost široké koryto řeky, kde musíte po dešti brodit. Nám se to vyhnulo a kameny jsme jenom přeskakovali.
Čekalo nás první stoupání, které já, mám vždycky ráda. Nejlépe ještě s nějakou zátěží na zádech, ať to stojí za to. Tyto části i přesto že bolí, si hodně užívám. Pak je pro mě teprve vrchol ta správná odměna.
Po prvním stoupání jsme viděli první malý vodopád, kde jsme si nabrali čistou vodu, opláchli si obličej a mohli jsme pokračovat na další stoupák.
Tam už nás čekaly i lana, kterých se můžete držet v případě, že jsou kameny kluzké nebo je to pro vás složité vylézt. Až jsme zdolali i tuto část, čekalo nás krásné jezero. Mělo krásně průzračnou vodu a teplotu tak akorát, abychom se otužili.
Někteří z nás na parkovišti samozřejmě vůbec nevěděli, že tam něco takového je, tudíž si nevzali plavky. Že ano Nikčo. No co, nebylo to poprvé a myslím si, že ani naposledy, kdy jsem šla do vody před ostatními jenom v kalhotkách. Však co, prsa jsou pořád prsa.
V jezeře jsme si nechali vychladit plechovky s pivem, posilnili se malou svačinou a pomalu se přesouvali zase o kousek výš.
Nahoře nás čekalo sedlo, kde jsme se rozhodli také zůstat. Než jsme se k němu ale dopracovali, dalo to zabrat. Přeskakovali jsme obří kameny a nahoru se drápali po opravdu velkých kusech skály, kde jsme se neměli pořádně ani čeho chybit. Kdyby to bylo mokré, bylo by to opravdu hodně nebezpečné. Počasí nám ten den ale přálo na jedničku.
Když jsme zvládli i tuto část, zjistili jsme, že tam není dostatek místa pro všechny stany. Šli jsme tedy ještě o “poschodí” výš, kde se nám nabízelo spoustu místa, kam si ustlat.
Můj kluk vybral to “nejlepší” místo. Proč jsem to dala do uvozovek? Za chvíli zjistíte.
Ono tak vypadalo. Volná rovná planinka s výhledy na tu nejkrásnější stranu. A taky že to byla pravda. Sotva jsme tam ale přišli, přiletěl tam jeden papoušek Kea.
Možná už jste o tomto papouškovi jednou u mě slyšeli. Je to papoušek, kterého najdete jen na jižním ostrově. Papoušky je zakázané krmit, jsou totiž ohroženým druhem. Jsou taky hodně chytří, až vyčůraní. Dokážou si poradit, jak se vám dostat do stanu, kde cítí jídlo, nepozorovaně vám pochodují kolem auta dokud si jich nevšimnete. Takže s tímto papouškem jsme měli co dočinění právě tento den. Už se skoro zdálo, že budou v přesile. Kluci fotili a my holky jsme si rozdělili počet papoušků, abychom je všechny uhlídaly. Jako malé děti. Akorát, že tyto děti uměly lítat. Papoušci nás okupovali asi hodinu. Když z ničeho nic, jeden dal povel a všichni z ničeho nic odletěli a už se nevrátili. Měli jsme strach, že se v noci vrátí a my se nevyspíme. Byli jsme rádi, že odletěli, ale bylo to trošku podezřele.
Večer jsme si tam užili focením a chvílemi tichým pozorováním noční oblohy. Pak to ale začalo. Naši klidnou pohodu nám začal kazit nepříjemně studený vítr. Papoušci asi opravdu věděli proč odletět.
A teď to konečně přijde. Jak jsem vám psala, že můj kluk nám vybral to “nejlepší” místo na spaní, tak tomu tak úplně nebylo. Bylo sice krásné, s výhledem do okolí, ale žádné opravdu žádné závětří.
Začalo foukat okolo 12. hodině večer a přestalo až…
Když začalo foukat, já už měla na sobě všechny vrstvy oblečení, které jsem měla. V těchto chvílích jsem hodně zimomřivá a nechtěla jsem riskovat, že mi začne být zima, která už se mě nezbaví. Zalezla jsem si do stanu, ze kterého mi čouhala jenom hlava a pozorovala jsem hvězdy z pohodlí našeho hotelu.
Ještě abyste věděli, náš hotel jsme koupili před rokem za 20$, což je v přepočtu na české 300 korun, tak si možná dokážete představit, jak “dobrý” stan to je.
Jak jsem tam tak seděla, najednou si ostatní všimli, jak se za horizontem začínají rychle pohybovat světelné objekty. Byly to satelity Elona Muska. Byl to celý vláček. Každý satelit byl ve stejné vzdálenosti, jako ten další. Začali jsme je počítat. Já se dopočítala 44 satelitů. Ale bylo jich mnohem víc. Jaký to byl pocit? Děsivý. Věděli jsme, že se to děje, ale teď jsme to i sami viděli na vlastní oči.
Když jsme usínali, vítr neutichal. V každém rohu stanu jsme se snažili mít něco, abychom jej zatížili. Vůbec si nepamatuju, že bych v noci spala. Spíš to bylo takové bdění a kontrolování, jestli je všechno aspoň trošku v pořádku.
Okolo 4. – 5. hodiny ráno vítr zesílil ještě víc.
Viděli jste někdy nějaký dokumentární film o horolezcích, nebo film Everest? Tam jsou záběry ze stanu lidí, když fouká silný vítr. Stan tak tak drží a plachty dělají někdy až děsivý rámus. Tak přesně tak se choval náš stan, který nebyl v závětří a opíral se do něj silný vítr.
Co nám zbývalo? Čekat. Nedalo se dělat nic víc, než čekat, až vítr utichne. I přesto, že náš stan byl zničený, pořád nám tvořil malou ochranu, kde jsme byli aspoň trošku schovaní před venkovním počasím.
Stan jsme drželi vlastními těly, a když jsme se koukli ven, nebylo vidět ani na krok. Ve stanu jsme čekali do půl 7 ráno, kdy jsme se rozhodli, že všechno sbalíme a budeme čekat venku.
Vevnitř bylo všechno špinavé. Sbalili jsme to, obuli si boty a vyšli jsme ze stanu ven. Ihned, co jsme vylezli, jsme naše těžké batohy hodily na stan, aby nám neuletěl. Rychle jsme ho sbalili, připnuli na batoh a šli se schovat do závětří stanu naší party.
Já jsem se šla aspoň na hodinu schovat do stanu kámošů a Marťas měl jít do druhého. Jenže nešel. Vytáhl si spacák, celý se do něj schoval a čekal. Když jsem ho tam viděla, šla jsem za nim, aby tam nebyl sám. Udělala jsem to stejné, navzájem jsme se o sebe opřeli a čekali.
Čekali, čekali a čekali. Na chvíli jsme i usnuli. Nebyl nám vidět ani centimetr těla, aby nám nebylo zima.
Začalo foukat okolo 12. hodině večer a přestalo až…
… přestalo až v 10 hodin ráno. Celou dobu foukalo. Nešlo vidět ani na krok. Hustá mlha se valila údolím, přes sedlo a mizela v dáli.
V 10 hodin jsme vystrčili hlavy ze spacáků a viděli, jak se mlha začíná trhat a začíná prosvítat sluníčko. Bylo vyhráno. Vítr sice pořád foukal, ale nebyl tak nepříjemný jako brzo ráno. Bylo chladno a všichni se začali ve svých pozůstatků stanů probouzet k životu. Pomalu si začali balit své věci, udělali jsme si společné fotky z Expedice Apalucha a pomalu jsme mohli sestupovat do údolí zpátky k jezeru.
Skály a kameny, po kterých jsme se vraceli už byly suché. Bylo to pro nás bezpečné a my se tak v pořádku dostali zpátky k jezeru.
Na sedle jsme měli na sobě ještě všechny vrstvy, ale jakmile jsme dorazili k jezeru, kde jsme si udělali snídani a teplý čaj, jednotlivé vrstvy jsme začali shazovat dolů.
Někteří z nás šli i po ránu do jezera, které je příjemně otužilo a mohli jsme vyrazit směr parkoviště.
Když jsme dorazili na parkoviště, byli jsme rádi, že ze sebe můžeme sundat těžké batohy a na chvíli si odpočinout.
Vzali jsme si židličky, otevřeli vychlazené pivo a odpočívali.
Za chvíli okolo nás procházel pán, který nám řekl. “Hmm. Lidi, kteří pijou pivo po treku a na slunku, vy musíte být Češi.” Tak to nás dost rozesmálo. Teď už víme, jakou tady máme pověst.
Ten den pro nás ještě zdaleka tak nekončil. Ten den byl pro nás ještě dlouhý, ale jak, kde a čím pokračoval, tak na to si budete muset počkat do příští neděle.
Na závěr bych vám ještě řekla toto:
- dbejte na svoji bezpečnost na tomto treku. Není sranda tyto věci podceňovat.
- Předem se podívejte, jaké počasí vám bude vycházet.
- Držte se vyznačené trasy cesty
- Dodržujte bezpečnostní pravidla treku
- Nechoďte když je mlha nebo je mokro
- Zajděte si na záchod někde jinde, než je parkoviště Getrude Saddle.
- Vemte si sebou dobrou náladu a užijte si celý trek. Ať už tam půjdete na jeden den, nebo tam budete spát.