Moje vnitřní Zélandské dítě

Když jsem minulý týden zveřejnila článek, na konci jsem uvedla, že mi kdokoliv z Vás může napsat, co by chtěl vědět, co by chtěl poradit ohledně Nového Zélandu, nebo co bych mohla do této neděle připravit a zveřejnit. 

Moje dobrá kamarádka Verunka, mi uložila nelehký úkol. Do komentáře mi napsala toto: „Chtěla bych si přečíst článek na téma – moje vnitřní Zélandské dítě.“ a já se s tím teď jdu poprat.

Když dostanete za úkol něco takového, co je první, co Vás napadne? Co se Vám vybaví? Nad čím začnete přemýšlet? Kde začít? O čem psát? Ve většině případů je pro mě složité vybrat ten správný a výstižný název článku. Ale když se o něčem rozepíšu, název pokaždé vyplyne na povrch sám. Jenže teď je to naopak. Jako ve škole. Dostanete zadání a pište. 

Tak jo, já to zvládnu. Hlavně každý si pod tímto představí něco jiného. Mně se jako první vybaví…

… moje vnitřní Zélandské dítě. Když si to vybavím v hlavě, vím přesně o čem mám psát. Ale jak to přenést „na papír?“ Jaká použít ta správná slova? 

Moje dětství. 

Jsem ročník 94. Ročník, ve kterém žiju sociálními sítěmi a nejnovějšími technologiemi. Ale jsem také ročník‚ ve kterém jsem si od malička hrála se svými vrstevníky venku. Na písku, na schovku, skákali jsme panáka, hráli vybišu, jezdili na kole, lozili po stromech a po garážích. Každý okamžik, který teď prožívám, jsem vděčná za to, jaké dětství jsem měla. Ještě dodnes si pamatuji, jak mě rodiče a prarodiče museli v létě tahat domů aspoň na oběd a „nutili“ mě zůstat v klidu aspoň půlhodiny po obědě, aby mi nebylo špatně. Že jo babi Naďo (hahaha). Milovala jsem své dětství. Tu nezkrotnou žízeň po přírodě, dětském smíchu, a žádných velkých problémech. Jooo to problémy jsme měli. A vážné. Kdo bude kapitán, kdo bude jezdit na lepším kole, a kdo si bude hrát s tou lepší panenkou? Ani si nedokážete představit, jak velké a DŮLEŽITÉ problémy a situace to pro nás, pro děti byly. 

Když jsem pomalu rostla, vyrůstala jsem se svoji o 2 roky starší sestřenicí. Společně jsme si hrály na princezny, později řešily kluky, kdo se nám líbí a komu bychom chtěly dát první pusu, trénovaly si psaní příjmení na papír našeho vysněného budoucího manžela. Těšily jsme se až budeme dospělé. Až nás rodiče budou brát vážně, až nás nebudou brát jako malé hloupé děti, které ničemu nerozumí. 

Člověk chce vždycky to co nemá. Víte co chci teď? Být znovu to dítě. Dítě, které nemusí řešit žádné problémy. Nemusí se trápit tím, jak splatí  hypotéku. Neřeší zlomené srdce, nepřemýšlí nad tím, co bude za 5, 10 let. Kde bude žít, s kým bude žít, a netrápí ho peníze, které nás chtějí ovládat. Chci být znovu to dítě, které si ráno přijde hrát do školky a může jít po obědě spát. Taky si vzpomínáte na okamžiky, kdy nějaké dítě šlo ze školky „PO O?“ To byl frajer. Až jednou, jednou když budu mít svoji vlastní rodinu, budu si přát, aby mé děti měly dětství aspoň trošku podobné jako já. Aby si hrály s ostatními dětmi venku, aby chodily domu zašpiněné od bláta, aby si užívaly své bezstarostné dětství, bez toho aniž by jim někdo říkal, že to nesmíš a to můžeš. Na to budou mít dost času v „dospěláckém“ životě.

Moje vnitřní Zélandské dítě

Takže jaké je vlastně moje vnitřní Zélandské dítě? Je to dítě, které teď momentálně neřeší žádnou budoucnost. Neřeší každodenní problémy splácení hypotéky, místa k žití nebo výběru jména pro své děti. Užívá si přítomnost okamžiku, který mu nabízí Nový Zéland. Když žijete nebo aspoň někdy, na chvíli budete žít stejně nebo podobně jako já, v autě, na Novém Zélandu, poznáte sami nejlíp o čem mluvím. Samozřejmě, že sem tam myslím na budoucnost, na svoje zadní vrátka a odkládám si něco bokem, ale nemusím se tím stresovat každý den. 

Když žijete jako já a pracujete, ráno vstanete, vstanete dřív, abyste svému klukovi připravili teplý čaj a snídani do postele. Proč? Protože mu chcete udělat radost. Věnujete mu tím svůj volný čas. Čas, který už nikdy nevrátíte zpátky, ale vy to pro něj uděláte z lásky protože chcete. Nasnídáte se, vyčistíte zuby, oblečete a celý den strávíte v práci. Večer se umyjete, uvaříte, najíte a jdete spát. 

Když žijete jako já a cestujete, ráno vstanete, se svým klukem se probouzíte vedle sebe, popřejete si krásné dobré ráno, dáte si pusu a společně začnete chystat „lepší“ snídani. Lepší snídaně? Vejce se slaninou a opečeným toustem, palačinky, krupicová kaše, atd. Pak si buď sbalíme věci, nebo se přesuneme k místu odkud chceme něco vidět nebo někam jít. Během dne, fotíme, točíme, já pózuju, my pózujeme, večer si někde dáme sprchu, objednáme v restauraci jídlo sebou a vracíme se společně do naši postele v autě, kde si pouštíme film a za 5 minut vyčerpáním usínáme. 

Když žijete takový život, který se vám neustále střídá. Práce, cestování, odpočinek. A dokola. Netrápí Vás, že nemusíte platit měsíční nájem, že Vás nebaví práce, že je to stereotyp, že se nudíte. Když cestujete a zažíváte to co já, to co můj přítel, to co ostatní lidé, kteří žijí stejně jako my, netrápí Vás tyto věci. Je to samozřejmě věc názoru. Někteří lidé posílají peníze domů. Někteří lidé, myslí na bližší budoucnost než já. Někteří lidé mají problémy, které musí řešit. Nejsme všichni stejní, ale já vyprávím svůj vlastní příběh. 

Moje vnitřní Zélandské dítě se dostává tímto životem na Novém Zélandu čím dál tím víc na povrch. Ale taky se začíná čím dál tím víc obávat reality „dospěláckého“ života, který jednou přijde. Který přijde, když se vrátí domů. Když bude muset řešit práci, hypotéku, bydlení a děti. Moje vnitřní dítě se toho bojí. Ale bude to zase nějaká nová kapitola života, které se bojí, ale až to přijde, bude to něco nového, něco co bude chtít zdolat. Zdolat, jako vyšší a vyšší hory a limity tady na Novém Zélandu. A popere se s nimi.

Jaké je tedy moje vnitřní Zélandské dítě? Je šťastné. Je šťastné, že dostalo šanci žít, poznávat nové lidi a zažívat nové zážitky, o kterých může psát a předávat je ostatním. Mé dítě se ale i někdy bojí. Bojí se nových věcí. Přesto, že se nikdy netopilo, začíná se bát vody. I přesto se snaží učit surfovat jako její přítel. I přesto, že se některých věcí bojí, ví že je to jiné. Že když se něco stane, není tady máma ani táta, kteří ji pomůžou. Je tu její dospělé JÁ a její úžasný přítel, kteří dohromady tvoří MY, a kteří to společně zvládnou, podrží se navzájem a všechno překonají. Pomůžou si v bolestech, ve strachu, ve smutku, ale jsou tu pro sebe i ve chvílích, kdy si navzájem rozumí. Hold… muži jsou z Marsu, ženy z Venuše. 

„Mé“ dítě si tuto kapitolu života naplno užívá. Snaží se užívat si každého přítomného okamžiku, který tu žije. Je veselé, je šťastné, je ale někdy i smutné. Ale i přesto, že se někdy tak cítí, užívá si to, že její vnitřní dítě je tu s ní a užívají si to naplno společně.

A jaké je vaše vnitřní dítě?…