Zpověď jedné ŽENY

Dnešní článek, je o tom, co momentálně cítím. Určitě to není článek, který by si měly přečíst jenom ženy. Měli by si to přečíst také muži, kteří jsou sami, kteří mají přítelkyně, kteří mají rodiny a někdy nerozumí ženskému pohlaví.   

Také upozorňuji, že je to pouze můj názor. Takže někdo se mnou může a nemusí souhlasit. Je to pouze můj pohled na věc a nikomu jej nevnucuji. 

Když jsem byla malá, myslela jsem si, že jednoho dne potkám svého prince na bílém koni, zamiluju se, budu mít velkou svatbu, budu mít krásné bílé šaty a budeme žít šťastně až do smrti. Začalo to pohádkami o princeznách. Pokračovalo to americkými romantickými filmy, kdy se dva do sebe zamilují, navzájem se doplňují, rozumí si a jejich láska přetrvá i přes všechny trable. A jak to skončilo? Skončilo to realitou. 

Poznáte kluka, je báječný, rozumíte si, všechno je růžové a krásné a vy si v duchu říkáte, že to je ten princ z vašich pohádek. Jenomže postupem času zamilovanost opadne, sundáte si růžové brýle a navzájem zjišťujete, jestli vám ten druhý za to stojí. Stojí za ty problémy, které mezi vámi začínají vznikat. 

Jsou ty problémy tak velké, že s nimi nemůžete žít? Omezují vás ve vašem životě, nebo se s nimi smíříte a přijmete je, protože to nejsou až tak velké problémy, které by vám bránily ve vztahu?

Často jsem slýchávala, že jsem se změnila. Ale ano. Každý se přece mění. Každý se nějakým způsobem vyvíjí. To je přece v pořádku. Záleží jen na tom, jakým směrem. Určitě není správné, měnit se od základu pro svůj protějšek jen protože on to tak chce a zrovna to tak cítí. Vždyť se do vás zamiloval, do takové jaká jste. I se všemi chybami, se všemi nedostatky. Přece nikdo nežije život za nás. Buďme samy sebou. Pokud jsme spokojené s pár kily navíc, ale nejsme ve stresu a pod tlakem, neměňme se. 

Pro své protějšky se snažíme být dokonalé. Stále voňavé a čisté, stále dokonalý make-up, pěkná postava. Co ale začneme slýchávat, když to tak není? Ty ses změnila. Ty jsi zpohodlněla. Make-up už jsi neviděla hodně dlouho co? Podívej se na sebe, měla by jsi se sebou začít něco dělat. Co to udělá s ženským sebevědomím? S některými ženami, to ani nehne a stojí si pevně za svým, některé se rozpláčou, protože to srazí jejich sebevědomí k zemi. Tyto ženy se posléze začnou měnit pro svůj protějšek, protože mají strach, že pokud to neudělají, skončí samy. A kluk? Ten vidí, že se jeho holka mění, protože on to tak chtěl. A závěr? On je šťastný a ona to udělala, protože měla strach, že přijde o kluka. Proč to tak ale je? Ten kluk se nemění? Ten kluk je stále dokonalý, krásný s pěkně vysportovanou postavou? Nemyslím si. Určitě se najdou výjimky a netvrdím, že všichni jsou takoví. Neměňme se kvůli někomu. Změňme se, až tehdy, kdy to samy chceme.

Když se podívám na svoje rodiče, prarodiče, tetičky a strýce. Na jejich vztahy. Nevidím do nich a nikdy mi o nich neřekli, ale často si kladu otázky. Jaké bylo jejich mládí, když se poznali? Kladly si ženy stejné otázky, jako dnes já? Měly to ženy lehčí nebo naopak složitější? Byly šťastné ve vztahu, nebo měly problémy, které ustály, protože jim to za to stálo? Jací naopak byli dědečci? Zastávali roli gentlemana, dvořili se babičkám, nosili jim  květiny, a byli rádi, že mají vedle sebe takové ženy? Jak moc se změnila doba? Nebo snad lidi? 

Jakou ženu by si přál muž? Musí být silná? Musí být emocionálně vyrovnaná? Musí zastávat práci v domácnosti? Musí rodit děti a vychovávat je? A co když taková není? 

Co když se žena snaží být sebevíc silná, držet své emoce pod kontrolou, ale jednoho dne se zhroutí, protože už je to prostě moc? Začne plakat, potřebuje obejmout a vědět, že tu pro ni její muž je. Potřebuje cítit jeho lásku, jeho velké paže, které ji obejmou a ona se tak bude cítit v bezpečí. Myslím si, že jsou dva typy mužů. Jeden typ se ke své ženě otočí zády, a nechá ji samotnou, aby se se svými city poprala sama, protože ji začne vnímat jako slabou a emocionálně nevyrovnanou ženu. Druhý typ muže přijde, obejme ji, dá ji pusu na tvář a řekne ji, že všechno bude fajn. I přesto, že se snažíme být silné, uvnitř jsme stále ta křehká stvoření, která chtějí být milována. Není pravda, že pláčou jen malé holky. Plakat můžou všechny ženy. Ať už jsou mladé nebo staré. Není to nic, za co bychom se měly stydět. Mně pláč hodně pomáhá. Uvolní ze mě všechno, co musí jít pryč. Po pláči se vždycky cítím lépe. Nestyďme se plakat. 

Jak jsou vnímány ženy 21. století? Jsme stále vnímány tak, že musíme zastávat všechnu práci v domácnosti, rodit děti, vychovávat je a být poslušnými manželkami? A jakou úlohu mají tedy muži? Podle mého názoru to tak fungovalo v minulosti. Kdy ženy nepracovaly a opravdu se staraly o domácnost, o děti a čekaly až přijde muž z práce, který donesl peníze. Na druhou stranu i přesto, že ženy nevydělávaly peníze, musely se starat o dobytek a úrodu okolo domu. A co dělal muž? A co dělají muži dnes? Proč muži stále tvrdí, že umývání, praní, vaření je stále ženská práce? Proč, když v dnešní době ženy mnohdy zastávají vyšší pracovní pozice než muži? Muž snad nežije v domácnosti stejně jako žena? Nejí, nespí, nevyužívá domácnost stejně jako ona? Tak proč by měla zastávat všechnu tuto práci žena? Protože to tak někdo, někdy řekl? Ne. 

Kdy má tedy žena čas sama pro sebe? Až uklidí, navaří a postará se o všechno? 

Máme to jako ženy v dnešní společnosti složité, nebo si to děláme samy? I přesto, že jsme jedna hubená nebo tlustá. Malá nebo vysoká. Prdelatá nebo s malými prsy. Pořád jsme jedno pohlaví, pořád jsme ženy. Měly bychom držet při sobě a být pyšné na to, že jsme ženy. Že máme dar rodit děti. Že máme něco, co žádný muž nikdy nemůže pochopit. 

Jednou mi můj známý řekl. Chtěly jste být silné a emancipované ženy, tak proč neuděláte ve vztahu první krok vy? Když jsem se proto zeptala svého přítele, kdyby nastala situace, že bych ho požádala o ruku, jak by reagoval. Odpověděl mi, že by se cítil trapně. Taky, že ano. To, že jsme silné, emancipované ženy znamená, že budeme dělat všechno? Že budeme vyměňovat olej u auta? Že složíme všechen nábytek? Že se budeme tahat s těžkými věcmi? Moje odpověď? Znovu ne. Kde jsou ti muži, kteří to rádi udělají pro svou ženu? A ona jim na oplátku vytvoří domov, kde se budou cítit dobře. 

Jednou jsem našla na internetu tento úryvek. Přesně vystihuje to, jak to teď vnímám.

“Je úplně jedno, co ŽENĚ dáš, ona vždy z toho dokáže udělat něco většího. Dej ji spermie, dá Ti dítě. Dej ji dům, dá Ti domov. Dej ji potraviny, dá Ti jídlo. Dej ji lásku, bude Ti darovat její srdce. ŽENA rozmnožuje a zvětšuje vše, co se jí dá! Takže… pokud s ní budeš zacházet jako se špínou, tak si buď jistý, že obdržíš velký pytel hoven!”

Na závěr bych ráda řekla to, že ne všichni muži takto vnímají své ženy. Nechci házet všechny muže do jednoho pytle. Stále existují muži, na které když se podíváte, jak se dívají na své ženy, dívají se na ně krásně, s úctou a mají je rády. Dívají se na své ženy, jak na někoho, kdo jim dokázal přivést na svět krásné a zdravé děti. Muži, kteří se svými ženami tvoji krásný pár a milující rodinu.