3 dny. Převýšení 2 759 metrů a 40,3 kilometrů v nohách
Byl čtvrtek 28.5.2020 a my jsme věděli, že už nám zbývá poslední týden na jižním ostrově Nového Zélandu.
Ráno jsme se probudili v kempu, teplota byla okolo nuly a my se těšili až nám sluníčko začne ohřívat náš příbytek na kolečkách. Ten den mělo být krásně, proto jsme se rozhodli jej využít naplno a jít na horu Mt. Arthur. Čekalo nás 16,9 kilometrů s převýšením 948 metrů. Podle fotek a recenzí jsme věděli, že to bude stát za to.
Jen jsme teda nevěděli, jaká cesta povede k parkovišti. Tušili jsme, že to asi bude náročné a cesta bude rozbitá, ale to co nás čekalo, stalo teda za to. Cesta byla opravdu rozbitá, nezpevněná a v některém úseku byly dokonce i cedule, že se nesmí zastavovat skrz riziko padajícího kamení a sesuvu půdy. Jo, s takovým autem jako máme my to nebyla žádná sranda. Zhruba po 20 minutách jsme dojeli úspěšně na parkoviště, kde jsme si rychle zabalili věci a mohli v tempu vyrazit nahoru na horu, abychom to všechno krásně stihli.
První část treku jste schovaní v lese, ale zbytek trasy jdete na sluníčku a užíváte si výhledy do okolí. Převýšení, které nás čekalo šlo znát na tempu chůze, ale když se cestou zastavujete, abyste se napili, něčím dobrým posilnili a vyfotili si okolní krajinu, cesta se vám potom nezdá tak náročná.
V průběhu cesty nahoru jsme byli v kontaktu s našimi přáteli, kteří se pohybovali kousek od nás. Bavili jsme se s nimi o možnosti, jít další den na chatu Angelus. Tuto chatu určitě nevynechejte pokud se budete pohybovat v národním parku Nelson Lakes.
Ale to jsem trošku odbočila. O tom až později, teď se vrátím zpátky k našemu prvnímu treku.
Jak jsem říkala, můj kluk začal komunikovat s ostatními a dávat dohromady partu, která by s námi šla přespat následující den na chatu. Nakonec nás bylo 7. Můj kluk to všechno obstaral, zarezervoval chatu, zaplatili jsme to a my mohli pokračovat v našem treku na horu Mt. Arthur. Tato situace nás trošku zdržela, ale nakonec jsme toho nelitovali, protože nám to všechno krásně vyšlo.
Když jsme došli na samotný vrchol, strávili jsme tam asi 20 minut, než jsme šli zpátky. Bylo to z toho důvodu, abychom nemuseli dolů spěchat a nepřišli za tmy. Udělali jsme si pár fotek, zahřáli se teplým čajem, užili si tu krásu okolo nás a šli pomalu zpátky.
Jako každá cesta dolů i tato byla rychlejší. Sluníčko pomalu zapadalo a my jsme dorazili k autu když se začalo stmívat. Všechno nám to krásně vyšlo. Večer jsme přijeli do kempu, který byl blízko místu, odkud jsme mohli vyrazit na náš další trek.
Jak už jsem vám několikrát říkala, že se balíme na takové treky den předem, v tomto případě jsme to nechali až na ráno. Moc se nám to nevyplatilo. Máte plnou hlavu toho, co si ještě zabalit, nevíte co udělat dřív, jestli se nasnídat, uklidit, zabalit, no prostě blázinec. Je opravdu lepší to nenechat na poslední chvíli.
Nic se ale nestalo. Nic jsme nezapomněli a s přehledem jsme to zvládli.
Všichni jsme se společně sešli na parkovišti Mt. Robert carpark, zkontrolovali si věci, ze srandy si zvážili batohy a mohli vyrazit. Jak tomu bylo u hory Mt. Arthur, tak i tady to bylo podobné. První část jdete lesem a zbytek cesty po hřebeni. Ten den nás čekalo 12,2 kilometrů a převýšení 887 metrů. Nejrychlejší tempo nasadil Tom, který nám všem utekl asi o 20-25 minut.
V průběhu cesty jsme se začali různě dělit na skupinky nebo jednotlivce, kteří si cestu užívali a fotili na každém kroku, jako tomu bylo u naši Maru, nebo naopak, moc nechybělo a někdo začal utíkat, protože šel jen v mikině a teplácích, jako tomu bylo u našeho Lukáše.
Cestou nám svítilo sluníčko, foukal studený vítr, pršelo a zažili jsme i náš první sníh. Ale nic nám nepokazilo cestu, protože jsme se těšili až uvidíme ceduli s nápisem “Angelus Hut”, které jsme se nemohli dočkat.
Jelikož jsme na tuto chatu šli po korona virové karanténě, věděli jsme, že maximální počet osob na chatě může být 10. Nás bylo 7, takže byla malá pravděpodobnost toho, že tam s námi ještě něco bude. A byl. Když jsme došli na chatu, byl tam 1 pán. Pozitivní bylo, že už měl rozpálený krb, takže jsme přišli pěkně do tepla.
Po zbytek večera jsme měli chatu téměř pro sebe, udržovali jsme oheň, sušili si oblečení a hráli kostky. Byl to příjemně strávený večer a naše úplně první noc na chatě.
Když si zvyknete na spaní v autě, kde spíte buď sami nebo s partnerem/kamarádem je těžší v noci spát s dalšími lidmi v místnosti. Aspoň tak to teda bylo v mém případě. Slyšíte každé otočení i zavrzání postelí, ale nic vám nezkazí pocit, že spíte v takové “divočině”, kde není nikdo nikde okolo vás několik kilometrů. Až teda do té chvíle, než vašeho kluka napadne mluvit o věcech typu, “víte, že ta chata není zamčená a představte si, kdyby tu teď přišel ten vrah backpackerů, co byl v Austrálii, co bychom asi dělali”. Pravda, trošku jsem ho za to proklínala, ale i přesto se mi podařilo na chvíli usnout a odpočinout si.
Ráno jsme se sami probudili před východem sluníčka, někteří z nás znovu udržovali oheň, dělali snídani a někteří si šli užít tu nádheru a klid ven.
Okolo 10 hodiny jsme vyšli z chaty, udělali si poslední fotky a mohli vyrazit údolím zpátky na parkoviště. Ten den nás čekalo 11,2 kilometrů s přeskakováním přes řeku, krásným údolím a nakonec lesem.
Na internetu psali, že se k chatě dostanete zhruba za 6 hodin. Jelikož nám první den počasí moc nepřálo a bylo chladno, stihli jsme to za 5 hodin. Druhý den, bylo krásně teplo, takže jsme si mohli dovolit více zastávek a cestu si užít.
Konečná cesta lesem už byla zdlouhavá, proto jsme se těšili až dorazíme k autu a budeme se moci jet zaslouženě osprchovat.
Zbytek večera jsme každý strávili po svém. My jsme si koupili jídlo a odjeli do kempu, protože následující den nás čekalo další nové dobrodružství.
Ale o tom až příště.
Závěrem bych ráda řekla jenom toto. Pokud budete mít dobré podmínky, nic vám nebude bránit v tom, abyste šli, nevymlouvejte se, jděte. I kdybyste měli jít 3 dny po sobě jako jsme šli my. Zvládli jsme to z velké části proto, že bylo pěkné počasí, dobrá parta lidí a mé koleno vydrželo všechnu tu námahu a dřinu díky ortéze. Za což jsem hodně ráda. Takže pokud jsem to zvládla já, zvládnete to taky.
