Co předcházelo naší cestě za snem?
Dneska bych vám ráda napsala něco málo o tom, co vlastně předcházelo naši cestě na Nový Zéland. Byla místy trnitá, ale my jsme se s ní i tak dokázali poprat.
V době kdy jsme ještě studovali na vysoké škole v Olomouci, jsme měli představu o tom, že se chceme podívat a zažít Nový Zéland.
Už si přesně nevzpomenu, jak tato celá situace vznikla, ale bavili jsme se o tom víc a víc. Základní věci, které jsme věděli byly:
- žádost o Working Holiday Visa
- Potřebné peníze do začátku.
Jak to udělat, abychom tyto základní věci splnili? Jelikož jsme byli vysokoškoláci a peníze jsme si vydělávali brigádami, které nám pokryly náklady na nájem, jídlo a vysokoškolský život, nedokázali jsme si vytvořit potřebnou rezervu pro začátek života na Novém Zélandu. Jak to teda zařídit, aby to všechno klaplo?
Úspěšně jsme dokončili vysokoškolské vzdělání s titulem Bc. na Moravské vysoké škole Olomouc a mohli začít řešit, co dál.
Jak zařídit, abychom si vydělali co nejvíce peněz za krátkou dobu? No co, odjet do zahraničí. Uvažovali jsme o Anglii, Irsku nebo Holandsku. Nakonec jsme se společně rozhodli a začali si hledat práci v Holandsku. Předem už jsme věděli, že to nebude žádný med, ale šli jsme do toho s tím, že zatneme na půl roku zuby a vyděláme si peníze, které nám pomůžou do začátku.
Znamenalo to pro nás hledání, psaní a vymýšlení nejlepší možné varianty pro nás. Nakonec jsme oslovili polskou agenturu OTTO, která má také pobočku v Olomouci, a která nabízela práci v holandském Eindhovenu. Práce byla ve skladu s potravinami sítě Ahold (v ČR Albert), kde jsme pracovali s elektrickými vozíky a skenery na ruce. Pracovali jsme 6 dní v týdnu, ranní a odpolední směny. Já osobně nejsem moc ranní ptáče, a když jsem musela 6 dní po sobě vstávat ve 4:15, tak si mě asi dokážete představit jak jsem byla nepříjemná, když mě nějaký Polák naštval.
Pokud znáte českou firmu Rohlík.cz, tak asi víte, co bylo náplní naší práce. Zákazník si pomocí mobilní aplikace nebo laptopu virtuálně nakoupil, odeslal objednávku k nám do skladu a my jsme pomocí skeneru na ruce věděli, co si objednal, a co za něj máme nakoupit. Vozík obsahoval 18 košíků, a podle toho, jak velký měl zákazník nákup, tolik košíků jsme naplnili. Objednávka v košících se přepravila do nákladních aut, které posléze řidiči rozvezli cílovým zákazníkům.
Sklad byl rozdělen do 3 částí. “Teplá část” zahrnovala všechny potraviny od sladkého, slaného, pečiva, ovoce, zeleniny a alkoholu. “Chladná část ” zase obsahovala produkty, které patří do lednice, a poslední byl “mrazák”, kde jste pracovali s masem, zmrzlinou a dalšími produkty které patří do chladu. My jsme naštěstí pracovali v “teplé” části, ale i přesto že jsme pracovali od listopadu do května, byla nám tam i tak někdy zima.
Jak už jsem zmiňovala, byla to polská agentura, která nám zajistila tuto práci. Znamenalo to tedy, že tam pracovalo víc jak 90 % Poláků. Zbylé procenta jsme tvořili my Češi, Slováci a Holanďané, kteří pracovali na vyšších pozicích.
Ve skladu, kde jsme pracovali jsme se setkali s Poláky, kteří měli každý svůj příběh. Buď tam byly starší manželské páry, kteří nechali děti v Polsku a vydělávali na ně v zahraničí, nebo tam byl pouze jeden z manželů, který posílal peníze do Polska, aby uživil rodinu, dále tam byli mladí, kteří měli v Polsku dluhy a všelijaké problémy, ale nejlepší byli ti, kteří když jsme se jich zeptali, proč jsou v Holandsku, nám odpověděli, že je tam legální marihuana. To je aspoň důvod co? S takovými lidmi, jsme strávili půl roku. S lidmi, kteří ve většině případů neuměli anglicky, takže jsme se museli naučit my, něco málo polsky, abychom se s nimi dokázali o něčem pobavit. Poláka, který si za něčím v životě šel, tam bylo těžké najít, stejně jako když hledáte jehlu v kupce sena.
Celou tu dobu, kterou jsme strávili v Holandsku jsme bydleli v domečku pro 6 lidí, který nám zajistila agentura. V domečku s dalšími 4 Poláky. V domečku, kde se za celou tu dobu vystřídalo 16 lidí a my jsme se pořád a pořád seznamovali s novými.
Jak jsem říkala, nebyl to žádný med, ale my jsme byli 2 a byli jsme silní. Když říkám silní, na tohle jsme potřebovali opravdu hodně síly, jak fyzické tak psychické. Postupem času jsme se otrkali a nenechali si všechno líbit a jediné, co nás drželo nad vodou, byla březnová žádost o víza, o kterou jsme žádali.
Abych ale nemluvila pořád jen o těch negativních věcech, dělali jsme si i radost. Jednou za čas jsme si udělali radost naši oblíbenou zmrzlinou McFlurry, z nedalekého McDonaldu. Podruhé jsme zase pracovní věci vyměnili za slušnější a zašli si na pizzu.
Další štěstí bylo, že jsme měli v Holandsku přátelé, kteří tam žijí více než 4 roky, za kterými jsme mohli jezdit a trávit s nimi čas. Společně strávený čas jsme taky měli v období Vánoc, kdy jsme si udělali české Vánoce a užili si vánoční pohodu společně.
A tak šel čas. Týden před tím, než se mělo žádat o víza jsme si udělali malý výlet za rodinou do Česka a mohli s nimi oslavit kulaté narozeniny mého taťky.
Po návratu zpátky do Holandska nás čekal den D a hodina H. Všechno už jsme měli předem připravené, předvyplněné údaje s malým pomocníčkem Autofill, který nám ulehčil spoustu práce, převedené peníze na novozélandské dolary, na účtu Revolut a napjatě čekali až to vypukne.
Imigrační server, který se spustil 5. března 2019 v 22:00 hodin byl tady. Čekali jsme až odbije desátá hodina večer a my budeme mít jenom pár minut na to, stát se jedním z 1200 šťastných zájemců o splněnou cestu na Nový Zéland. Bylo 21:58, 21:59 a my jsme napjatě seděli vedle sebe, nervózně se usmívali, znovu kontrolovali připojení k internetu a netrpělivě čekali až se poslední minuta deváté hodiny přehoupne na desátou. Nervy nám hodně pracovaly, doufali jsme v to, přáli si to, ale zároveň měli pocit strachu, že nám to nevyjde, že to vyjde jenom jednomu z nás. Co potom? Jak to udělat? Na tyto otázky už nebyl čas, protože bylo 22:00 a server se spustil.
A my mohli začít klikat. Když jsem si několikrát předtím zkoušela víza nanečisto, zabralo mi to 4 minuty, abych se dostala k platbě. Když se nám server otevřel 5. března, trvalo mi to zhruba 19 minut, než jsem se dokázala proklikat až úplně na konec. Bylo to tím, že server byl přetížený a celý proces se tím zpomalil. Když jste se dokázali proklikat až k platbě, měli už jste z poloviny vyhráno. Stačilo jen zaplatit 277$ (4 155 Kč) a čekat jestli jste měli všechny vyplněné údaje správně, aby vám imigrační potvrdilo správnost a vy měli víza uznaná. I přesto, že měl můj kluk ze začátku nějaké problémy, protože mu nešel spustit server, dokázal to zaplatit téměř ve stejný čas jako já.
Na konci mi přišlo, že jsem se celých 19 minut ani jednou nenadechla, jak jsem byla v napětí a nervech, jestli nám to vyšlo. Takže co následovalo dál? Konečně jsem si začala uvědomovat celou situaci, začala jsem zase normálně dýchat a podívala se usměvavě na svého kluka v domění, že nám to oběma vyšlo. Objali jsme se a radovali se z toho, že se nám oběma společně splní naše dlouholetá cesta na Nový Zéland.
Následující 2 měsíce, které jsme ještě strávili v Holandsku s kupou Poláků za zády už nás nijak nerozhodilo. Věděli jsme totiž, že se nám pomalu, ale jistě začala plnit naše cesta na Nový Zéland.
No a jak to celé dopadlo? To už všichni moc dobře víte, protože jsme tady. Jsme tady, na Novém Zélandu, už 9 měsíců a objevujeme krásy této země.
