Tongariro Alpine Crossing
Track dlouhý 19,4 kilometrů. Hodně lidí, kteří vám šlapou na paty, pitná voda, o které jsme si mysleli, že už ji tolik nepotřebujeme a taková bolest kolena, že jsem si myslela, že se mi každou chvilkou utrhnou vazy. Takový byl můj první delší track Tongariro Alpine Crossing, který jsme šli 26.11.2019.
První ze všeho bylo nejdůležitější, aby nám vyšlo počasí, to jsme ale ovlivnit nemohli, potom koupit lístky na autobus, který nás dovezl na začátek tracku, no a nakonec si pořádně zabalit vše potřebné. A mohli jsme vyrazit. Ráno jsme vstávali okolo 5 hodiny, abychom všechno stihli zabalit, uklidit, zkontrolovat auto a v klidu dojít k autobusu, který odjížděl v 6:30 z parkoviště. Cestou, která trvala půl hodiny, jsme prozkoumávali plánek trasy, kde, co a jak nás čeká. Vše už jsme věděli, ale pro jistotu jsme si plánek znovu prošli.
Nejlepší variantou pro vaše auto je to, že si ho necháte v cíli, autobus vás zaveze na začátek a pak už jen jdete a nemusíte se o nic víc starat. Navíc je to hodně známý track, takže chvílemi se cítíte jak na Václaváku, protože autobusy přiváží lidi každou půl hodinu od 6:30 do 8:00. Takže každou chvíli potkáváte nové a nadšené lidi, (ano, i asijské turisty, kteří zde nemůžou chybět, aby si nafotili každý “kámen”), kteří tento track jdou společně s vámi. Jelikož jsme byli opravdu pořádně vybaveni, každý z nás nesl 3 litry vody, jídlo a náhradní oblečení. Já navíc nesla vařič a plecháčky, abychom si na Hoře Osudu, mohli udělat jídlo a teplý čaj na zahřátí. Ale o tom až později.
Zhruba po 5 kilometrech jsme narazili na starší český pár, který tento track zvládal statečně a tak jsme se s nimi dali do řeči a pokračovali společně. Asi po dalším kilometru, kde se vedle nás tyčila hora Mt Ngauruhoe neboli Hora Osudu (kdo zná Pána Prstenů, tak moc dobře ví) na kterou jsme byli rozhodnuti jít. Vyšlo nám pěkné počasí, což nám hrálo do karet. Když jsme se o tom zmínili našemu českému páru, že se zanedlouho odpojíme a půjdeme nahoru, postarší pán se zastavil, zkřížil ruce na prsou a řekl: ,,já bych aji šel.” Jeho manželka se na něj z údivem podívala a dodala: ,,no tak si klidně běž, ale já na vás počkám tady, nebo už pomalu půjdu sama.” Nakonec to dopadlo tak, že asi po hodině a půl jsme se všichni společně doslova vyškrábali nahoru, kde na nás čekal neuvěřitelný kráter sopky. Jo já vám to ještě neřekla, ale Hora Osudu je stále aktivní sopka, která naposledy vykazovala svou činnost před 43 lety, to znamená že se celou dobu nahoru škrábete v sopečném prachu a ztvrdlé lávě. Tzn. 3 kroky nahoru, jeden krok dolů. Takže si asi dokážete trošku představit, jak náročné je dostat se s krosnou plnou věcí na vrchol. Ale samotný vrchol? Ten byl nádherný. Všude kolem nás jsme viděli další zasněžené hory, krásná jezera a hlavně to ticho. Žádný hluk, žádní lidé, jen my čtyři a krásná země, která se rozprostírala všude kolem nás.
No a jsme u toho, jak jsem říkala na začátku, že jsem nesla celou dobu 3 litry vody, abychom si nahoře mohli udělat jídlo a teplý čaj. Moc nám tam nefoukalo, což bylo super pro rozdělání vařiče na čaj. A začali jsme vařit. Všechno bylo super, až na to, že všude kolem nás létaly malinké mušky (podobné jako naše české octomilky). Nechápu, co zrovna ony dělaly nahoře, ale budiš. Takže jsme měli jídlo+mušky, čaj+mušky. No co, zvládli jsme i toto. Jenomže potom jsme udělali tu největší pitomost, kterou jsme mohli na tak dlouhém tracku udělat. 3 litry čisté vody, které jsem táhla do toho strmého “kopce” a kterou jsme použili jenom na čaj, jsme už nechtěli táhnout zpátky dolů. Takže jsme ji nabídli postaršímu páru a zbytek jsme vylili. Do dneška si klepu na čelo, proč jsme to vůbec udělali. Protože abyste to pochopili, poté co jsme sklouzli z Hory Osudu, (opravdu doslova sklouzli) nás čekalo zhruba dalších 14 kilometrů a my měli asi jenom litr sladké vody pro 2 lidi.
Tohle jsme taky zvládli. Sice trošku obtížněji než mušky v čaji, ale zvládli. No a naše cesta pokračovala. Cestou jsme viděli 3 krásná jezera, každé mělo jinou barvu, ale dohromady smrděly jako pukavec. Víte, co je pukavec? Vejce, které vaříte ve vodě, ono vám praskne, protože je zkažené a pak strašně smrdí. Prostě pukavec.
Celou cestu jsme si ale pořádně užívali. Až teda do té doby než mě začalo bolet tak hodně koleno, až jsem si myslela, že mi každou chvíli odpadne.
Posledních 8 kilometrů byly táhlé serpentiny, které mi působily strašnou bolest. Při každém kroku, při každém schodu dolů jsem cítila, jak mi v kolenu pokaždé píchne a zatáhne. Přítel už se na to nemohl dívat jak mě to bolí a nemůžu chodit, že mi koleno stáhnul obínadlem, a já chodila jako kdybych měla na noze sádru. Jelikož jsme šli kvůli mému kolenu téměř krokem, o to víc nás bolely chodidla, byli jsme unavení, žízniví a už jsme se těšili až dojdeme do cíle a sedneme si.
Zbývaly nám poslední 4 kilometry do konce, když jsem rozhodla, že půjdu pomalu sama a přítele pošlu napřed, aby mohl jít rychleji, zašel pro auto a přijel mi pomoct naproti. Přes všechnu bolest a strach z večerního setmělého lesa jsem šla rychlou chůzí, abych už konečně došla do cíle, viděla aspoň lidi a mohla si oddychnout, že jsem to zvládla a jsem v pořádku. Téměř po 12ti hodinách tracku jsem dorazila do cíle, kde na mě čekal přítel i náš český pár, společně jsme si sedli, vychutnali si zasloužené vychlazené pivo a společně jsme odjeli do kempu.