Práce na Zélandu, aneb tolik ovoce jsem v životě neposbírala
S odjezdem na Nový Zéland se pojilo taky to, že budeme pracovat na ovocných sadech, které nám po splnění podmínek dokážou zajistit prodloužení working holiday viz o 3 měsíce. Hned v říjnu, ani ne měsíc po našem příletu na Zéland jsme si našli práci na severním ostrově v oblasti Bay of Plenty. Práce byla kousek od městečka Te Puke a jednalo se o práci na kiwi sadu. Celý měsíc, který jsme strávili na tomto sadu, jsme byli součástí procesu, který byl nutný k tomu, aby byly stromky připravené pro jejich podzimní sklizeň.
Jako první jsme odstraňovali přebytečné kuličky ze stonků, které tam nesměly být. Bylo to z toho důvodu, že z těchto kuliček vyrostly do podzimu velké a silné kiwi. Kdybychom tento proces neudělali vyrostly by 3 malé kiwi, na místo jednoho, které by nebylo tak velké a chutné.
Další proces spočíval v tom, že jste si vzali bambusový stonek dlouhý cca 20 cm, kterým jste si odměřovali vzdálenost v jaké ustřihnout větev, která tam nepatřila. To bylo super, utíkalo to rychle a vy jste jenom stříhali.
Třetím procesem, který mě teda nebavil, bylo zamačkávání nových větviček, které hodně vyrostly aniž by to bylo potřeba.
No a nakonec čtvrtý a pro nás poslední proces bylo omotávání nových, stále pružných větviček okolo provázků. Tento proces se dělal z toho důvodu, aby se zajistilo příští sezóně nových a silných větví k plození dalších plodů. Každý proces byl pro tuto práci hodně důležitý, protože každý vám dokázal ovlivnit nadcházející sezónu.
Po dokončení této práce, jsme si začínali uvědomovat, jaký proces vůbec stojí za tím, než přijdete do obchodu a samotné kiwi si koupíte.
Druhou prací, na kterou jsme se těšili moc, byl sběr třešní. Četli jsme články od lidí, kteří tuto práci dělali loni i předloni, jak si ji vychvalovali, jak si vydělali pěkné peníze a jak to bylo fajn. Opravdu jsme se na tuto práci těšili. Zhruba měsíc, než měl samotný sběr začít jsme si domluvili práci na malém sadu přímo v Cromwellu. V Cromwellu, který je hlavním městem třešní celého Zélandu stejně jako Te Puke je hlavním městem kiwi. No ale abych to zkrátila.
V Cromwellu jsme strávili 5 týdnů, během kterých jsme vystřídali 3 různé třešňové sady, jelikož jsme této práci dávali stále naději. Loňská sezóna byla opravdu hodně slabá, co se sběru tyče, a to nejsem žádný odborník. Hodně pršelo, pak byly zase ranní mrazíky, díky nimž třešně popraskaly a byly nepoužitelné.
Navíc, třešně se nesbíraly všechny najednou. Museli jste hledat, která třešeň má tu správnou velikost a barvu. Což vás taky poměrně zdržovalo. Ráno jsme začínávali sbírat okolo půl 7, teploty byly okolo 7-8 stupňů, byla vám zima a žebříky, které jste museli nosit po sadu, byly studené, takže se nedaly moc držet. Ale odpolední teploty? Když vylezlo sluníčko tak bylo okolo 35 stupňů ne-li víc. Tzn. ráno jste měli na sobě tolik vrstev, abyste nezmrzli a odpoledne se nedalo vydržet, jaké bylo vedro.
Pořád jsme tomu ale dávali šanci. Chtěli jsme si vydělat nějaké peníze, abychom mohli zase nějakou dobu cestovat, jenže to bylo složité. Proto jsme se rozhodli po 5 týdnech s touto prací seknout a odjet.
Odjeli jsme do místa Roxburgh sbírat borůvky. Třešní jsme už byli přejezení, proto byla potřeba změna na jiné ovoce. Borůvky byly pro nás hodně pozitivní a příjemnou změnou. Práce nebyla složitá, borůvky se sbíraly lehce, mohli jste u toho sedět nebo stát a ten klid okolo vás, který tam byl, byl taky super. Nikdo nikde nekřičel, každý si dělal svoji práci v klidu a v tichosti.
Pracovali jsme sice 11 dní v kuse, ale v porovnání s třešněmi to byl med. Pracovní doba nebyla vůbec tak vyčerpávající. Buď jsme pracovali od 8:00-17:00, nebo skrz vysoké teploty, kdy se sbírat nesmělo byla práce rozdělena například od 8:00-13:00 a potom od 17:30-21:00. Člověk si tak odpoledne mohl odpočinout, zašel si na bazén nebo rybařil. Na borůvkách jsme pracovali 11 dní než jsme odjeli na víkend pryč. Od nového pracovního týdne jsme se chtěli do práce ještě vrátit, ale situaci nám znepříjemnily záplavy, které nám odřízly všechny cesty vedoucí zpátky. Proto jsme se na borůvky již nevrátili a rozhodli se začít zase cestovat.
I přesto, že jsme měli špatnou situaci na třešních a na borůvkách pracovali jen 11 dní, peníze nám stačily na více než 6 týdnů volna.
Po více než 6 týdnech jsme už cestování měli dost a chtěli jsme zase nějakou změnu. Ano změnu v podobě práce. Už mít zase nějaký režim, nějaký řád. I když jsme práci sháněli na poslední chvíli, podařilo se nám najít práci na vinici v Cromwellu. Měli jsme opravdu velké štěstí. Práci jsme našli těsně před začátkem karantény.
A o tom jak nám korona virus ovlivnil naše cestování, si můžete přečíst v článku po kliknutí na odkaz níže. Navíc se taky dočtete, jak nám práce na vinici pěkně šla.
Co bych vám chtěla říct zase na závěr? Asi jen to, že i když děláte na takových sadech, sbíráte ovoce, je to často fyzicky náročné a mnohdy děláte za minimální mzdu (minimální mzda je 18,90 $ = cca 284 Kč) je to pořád svým způsobem svoboda a volnost jakou v tom cítím. Svoboda v tom, že když už vás ta práce štve a už tam nechcete být, ze dne na den můžete odejít.
Ale i tyto práce mají svá pozitiva. Poznáte nové, mnohdy zajímavé lidi, výplatu dostáváte každý týden (což se mi opravdu moc líbí), jste na čerstvém vzduchu, můžete sníst tolik ovoce kolik chcete a neplatíte za něj, a pokud vydržíte až do konce sezóny, můžete dostat jako poděkování za dobře odvedenou práci například láhve kvalitního vína, které byste si normálně nekoupili.